Co dělat, když ho miluji.

Co dělat, když...

Ostatní.

Ráda bych, nemůžu ale. Ráda bych, ale nechci. Nemá to tak být.

Děkuji za to všechno, co mám. Děkuji za to všechno, co cítím, co jsem schopna cítit. Děkuji, ale pusť mě. Osvoboď mě. Není to snad pravé? Jsem právě tehdy, kdy mám pocit, že nejsem, nejvíc svázaná se zemí? Tohle musí být jiná rozkoš, tohle musí být jiné. Tohle nepoutá duši k tělu. Tohle ne. Nemohu tomu věřit a nevěřím.

Chtěla bych napsat. Ale nechci ztratit iluzi tím, že to udělám a on neodepíše.

Divná nálada. A divný počasí. Nevím, jestli by sluníčko pomohlo, ale myslím, že trochu ano.

Včera se mi zase povedla věc, ale co, je to za mnou a dnes to snad bude lepší. Koncert a pak snad ještě pokračování. Ráda bych viděla tu kamarádky událost, ale nakonec jsem se rozhodla takhle.

Zase jsem dnes chvíli necítila nic. Ono to sice něco je, ale je to strašné. Prázdnotu. Vyplivnutost. Nechutenství. Zhnusenost. Konec. Asi prostě nedokážu žít bez extrémů. Totálně šťastná až do nebe a totálně v prdeli. Zajímavé je, že jen při tom druhém dokážu psát něco na blog. O štěstí člověk moc nepíše, to prostě prožívá. Když je šťastný, nesedí nečinně celý hodiny u pc a nesnaží se vlastně bez jakéhokoli nápadu nebo chuti najít něco, co by mu zvedlo náladu. Protože to vlastně nehledá. Aspoň já. Utápím se ve svym smutku a depresi, který pořád nechci říkat deprese, protože já deprese nemám. Poslouchám hudbu, což je ještě dobrý. Když už ani na tu nemám náladu, je to opravdu špatný.

Předevčírem jsem se vrátila ke kořenům. Ke skupině, která mi tak nějak utvořila život, díky který jsem se našla, díky který jsem se začla opravdu o něco zajímat. A vím, že si koupím další cédéčko, jen pro tohle, i když už to není co bývalo. A nebylo to vůbec co bývalo, ale předevčírem úplným sesutím všech sil jsem si na ně najednou vzpomněla. A dá se říct, že mě znovu zachránili. Myslela jsem na ně, na to, co bylo, a taky na to, jak na mě jejich hudba a výrazy a projev a všechno působí úplně jinak než před těmi pár lety. Mám totiž o mnoho mnoho víc zažito. A začli to oni. Pak to pokračovalo dalšími výlety na kulturní akce, ale nebyli to oni, kdo mě změnil nejvíc. A vlastně nezměnil. Po tom večeru a noci s ním se najednou už většinou nebojím. Zkouším. Raduju se. Brečím. Cítím. Začalo mi záležet na životě, aspoň na tom kousku, který se děje ohledně jeho. Nevím, proč to teď musí být takhle, jak to je. A přitom to vím. Miluji ho moc. Ve své nekonečné touze po něm vlastně netoužím. Podobně jako čtyřka, jako tragický romantik, se utápím ve své velké lásce k nedosažitelnému člověku. A nechce se mi věřit tomu, že právě proto to je tak velká láska. Vždyť když jsem s ním, nezmizí to. Ale nevím, jak by to bylo, kdybychom spolu mohli být víc. Kdybych věděla, že se mnou skutečně chce být i jindy, než když se zrovna potkáme. Doufám, že i tak to bude trvat. Navěky. Chci to tak. Ale taky vím, že až to udělá, tu jednu věc, tak by nebylo dobré, aby to nastalo. Protože pak se budu chtít bavit a zkoušet víc než teď. Bude to víc a pro vztah bolestnější. Teď mi to stačí, musí mi to stačit, protože se to ještě nestalo, ale potom to asi bude jiné.

Jen vsuvka. Baví mě, jak když si klidně i jen po pár dnech přečtu, co jsem napsala, mám co dělat, abych si porozuměla.

Teď je daleko. Ale je ode mě daleko, i když jsme spolu v jedné místnosti. To jen když mne obejme, pevně a toužebně, když se na mě dívá, když ke mně mluví, když mě vezmě za ruku. Pak nejsem. Zmizím. Jsem tam, kde mám být. Najdu svůj protiklad i to, co mi je nejbližší, a spojím se s tím. Ráj. To, co všichni hledáme. Je možné, že on tohle necítí? Je možné, že to zatím cítím jen já? Vím, že to pocítí, až k tomu dospěje a možná i až já budu schopna otevřít mu své srdce. Možná se v hloubi pořád bojím. Těším se na něho. Miluji ho, ach jaká to láska mnou otřásá, i když chvílemi myslím, že mi na něm už nezáleží. Že ho nepotřebuji. Ale kdyby tu nebyl, budu ztracená. Toto si dokážu myslet jen proto, že vím, že tu je a že se k němu můžu vždy vrátit. Jak je nádherné, že zažívám takovouto lásku ve věku, ve kterém se nacházím. Jak krásné, že jsem nemusela čekat dlouhá léta. A to proto, že říkám na věci spíše ano, že objevuji nové věci, že jsem odvážná, také díky tomu, že jsem krásná a zajímavá a také díky skupině, která mi otevřela dveře do světa Udělám si to tak, jak chci já, ať ty chceš, nebo ne. Díky za to. Ano, občas si přijdu sobecká a egocentrická a dokonce zlá, a pak se občas začnu snažit chovat se podle daných norem, které někdo vymyslel a podle kterých bychom se asi měli chovat, aby skutečně šlo o společnost a rodinu a lásku, jak je někde dáno. Ale nejde mi to. A také nejsem spokojena s reakcemi jiných. Vrátím se k tomu, jak se cítím nejlíp a ono to jde také. Nakonec to vždycky jde. Jen... měj mě rád takovou, jaká jsem. Miluji tě. Cítíš to? Cítíš to právě teď, nebo má energie nazdařbůh proudí světem? A víš, kdo ti ji posílá? Přijímáš ji? Ano, to jistě ano. Užij si to. A já se půjdu bavit jinam, abych byla na chvíli šťastná.

To je skoro výročí.

A změnilo se něco?

Jsou tři hodiny odpoledne a já jsem opilá. Zase. A poslouchám Hurts. Jejich slova vypovídají o všem. Jejich hudba je zasahující. Zvlášť v tomhle stavu, kdy se vykašlu na všechno a opiju se. Četla jsem článek o tom, jak se nám děje to, co ve filmech, protože tomu věříme, jak na to pořád koukáme. Ovšem děje se nám jen to špatné. Jsem naivní, když pořád věřím v dobrý konec? Pořád u toho samého člověka. Pořád u toho samého, tak dlouho?

I kdyby, bude to prostě tak a já budu čekat. Aspoň myslím, vždy se může stát, že potkám někoho, kdo mi ukáže, že jsem se mýlila. Ale navždy ho budu milovat. Nechápu, jak může někdo říct, že láska zmizí. I Gándhí to říkal. A nejen on. Vždyť přece když jednou miluji, je to na věky. A jen pokud je to v mé povaze, změní se má láska v nenávist. Ale je to pořád druh lásky. Opravdová láska nikdy nezmizí. Nikdy nám nemůže být ten člověk lhostejný, jinak jsme ho nikdy doopravdy nemilovali.

Venku svítí sníh a já zjišťuji, že se mi nelíbí tolik bílé. Když kráčím s nádhernou hudbou po parku a všude je bílo, ach ano, to je krásné, ale dívat se z okna na bílé střechy domů...kdepak. Miluji naši zem. Máme zde horko i krutý mráz, pot i led. A jsme schopni se s tím vypořádat. Která země to tak má také? Čím jsem starší, tím se mi tu víc líbí. Ale velké město potřebuji pořád. A angličtinu nemám ráda (je to kvůli učetelce, či pro ni nejsem zrozena?).

There's something in the water. Really? Not in the wine?

Miluji Jeho, ne, ne Jeho, ne Ježíše, jeho, normálního člověka. Jsi tady? Budeš tu pro mě?

Ne, o tomhle psát nebudu. Moc soukromé, i když nezmiňuji jména ani přímé děje. Tak o čem vlastně psát? Kdyby mi takhle dobře ško okecávání ve škole, jako tady okecávám pořád jeden a ten samý příběh, který se moc nehýbe, byla bych na tom hodně dobře. Ale nejsem na tom špatně, takže si nestěžuji.

Nemám moc potřebu spát, vše, vše nahrazuji jídlem.

Venku je světlo od sněhu a mně se nechce spát. Za to jsem moc vděčná. V těchto dnech jsem radši vzhůru. V noci, myslím. Odpoledne bych a hlavně ráno samozřejmě bych spala moc ráda, ale nemohu. Odpoledne občas, ale třeba zítra musím na jednu věc. Rodiče jsou hodní, koupili by mi to, zaplatili. Tohle ano. Ale nevím, jestli to chci, protože potom bych cítila vinu, až by to leželo doma netknuté. Stačí mi vše umět průměrně a hned bych šla zkoušet něco jiného. Když člověk nechce, stejně se nezlepšuje.

Chcic se naučit zpívat. Skutečně zpívat, sama, ne jen s už nazpívanými písničkami. Také moje chyba a moje vina, že jsem odešla, když mi to šlo. Odešla jsem právě proto.

Chce se mi jen...kecy, kecy.

Je pozitivní, že nepíšu o něm. Píšu kecy, ale o něčem jiném, ach teď mi to došlo, jak je to krásné. I když nebylo snad krásné nemyslet v půl 1 v noci na jídlo a nemyslet ani na něj ve smutku, protože jsem jím byla okouzlena? Nebylo snad krásné budit se s úsměvem?

Na to je samozřejmě jasná odpověď, ale nemůžu si vynutit pozornost. Musím se smířit s tím, že můžu být ráda, že se mi na chvíli podařilo zapomenout.

A ona je ošklivá a nafoukaná a přitom je hezká a určitě hodná a stará se o zvířátka. Sice jsem správně odpověděla já, ale chytrá je jistě také. Já vím. To že řekla, že jí také není sympatická, jen přililo olej do ohně.

Nic. Jen mě baví psát.

Jsem tady zase. Poslouchám hudbu, mám chuť na všechny žánry najednou. Škoda, že si nemůžu pustit třeba pět písniček přes sebe. Protože takhle to zabere až moc času a stejně nestihnu všechny, na který si zrovna vzpomenu. Všechny mi něco připomínají. Někdy asi jen to, jak sedím osamělá doma, protože ne všechny jsem slyšela v blízkosti někoho nebo při nějaké události, aby se mi to vybavovalo. Mám ráda...Jak těžké je milovat. Jak těžké je...Nic neočekávat. Nechtít. Žít přítomností. Netěšit se? Ano, ale nededukovat. Vymýšlím si vlastní příběhy a myslím si, že by se skutečně mohly stát. Vím, že...je to jinak, ve skutečnosti, v realitě, ale neodpustím si je. Nejhorší je, že jim věřím. A o to víc bolí, když se samozřejmě nestanou. Jenže co je vlastně realita? Vidím jen to, co znám, o čem mi už někdo řekl a přitom je možné všechno. Ale odmalička jsou mi dávány normy a zákony přírody a rady, jak co chodí, co je možné a co nesmím očekávat, co se může splnit a co je hloupost vůbec chtít. Chci z toho pryč. Protože žádný takovýhle vzorce a teorie neplatí. Ale jak uniknout z tohoto světa? Měla bych se zeptat, co právě teď chci?

Zvedám se ze židle, ve které sedím a tento článek nechávám nedopsaný. Písnička ještě hraje, ale možná už je ticho. Rozhlížím se okolo sebe a usmívám se. Namaluju se, učešu, obleču a vezmu peníze, kreditní kartu, občanku a pas, empétrojku. Zdá se vám, že jsem zapomněla mobil? Ne, ten nechci. Odteď jsem svobodná. Můžete mě shánět. Můžete mi zavolat. Ale nejsem tam. Nejsem na druhé straně. Protože právě otvírám dveře, naposledy se ohlédnu po pokoji, ve kterém jsem strávila hodně času svého života, zavírám a odcházím. Jdu městem a na nadráží si zakoupím lístek na první autobus do Prahy. Tam se ještě jedu a jdu podívat do jedné ulice k jednomu domu a ještě se mi objeví vzpomínky na mé sny a přání. Třeba teď vyjde, třeba se ještě vrátím k tomu, jak jsem žila, pokud teď otevře. Pokud se teď setkáme. Ale on nepřichází, a tak se se slzami v očích vydávám jinam. Pláču, když nastupuju na let. Let kam? Austrálie, Švédsko? Dívám se z okénka, nebo jen do uličky a v hlavě mám prázdno a přitom přemýšlím nad všemi věcmi, co se staly, nad vším, co jsem opustila. Nad tím, že jsem pryč, že jsem opustila všechny své blízké, že teď už nemám žádné kamarády.

Jenomže to je zas a jenom můj pocit. Kamarádi pořád kamarády zůstávají, ať jsme kdekoliv a jakkoliv daleko od sebe. Můžu se přece vrátit zpátečním letem a vrátit všechno do "normálu". Všechno bude tak, jak bylo. A možná už budu šťastnější. Možná si teď budu vážit toho, že si mám s kým popovídat, že mám komu zavolat a že si můžu lehnout a odpočinout si ve své milované posteli.

Toužím po tom, ale vrátila bych se. K jistotě, k rutině, k lidem. K blízkým lidem. Nejtěžší je být sám. Nejtěžší je opustit.

Možná ještě ten večer bychom si šli sednout do baru a já bych vyprávěla o svém výletě do cizí země. Podala bych to způsobem nadšeného výletu, který byl plánován s návratem. Jen se mi prostě chtělo. Nikdo by nevěděl pravou podstatu, pravý důvod a ještě by mě možná obdivovali či mě nazývali bláznem, ale v dobrém. Co by mi řekl on? On umí číst v lidech, on by možná poznal, že to nebylo jen tak a právě proto by to asi nebylo dobré. S ním bych se nesmála, s ním bych znovu přemýšlela a znovu bych pochopila mou osamělost. Pokud by mě nevzal za ruku, pokud by mě nepolíbil a aspoň jeden večer mě neochraňoval před zlým reálným světem, přede mnou.

Toužím po...Nevím. Ať se to prostě stane. To, co má. Ať si prostě čas běží, já se budu dívat a budu se snažit o pár jiných věcí. Ale pořád doufám. Ať řeknu cokoli, ve mě je pořád ta víra, která možná všechno kazí. Možná kdybych přestala věřit, tak by mě Vesmír vyvedl z míry, tak jak se to dělává. Problém je v tom, že já nechci přestat věřit. Budu věřit dál. Co bych pak měla jiného, kdybych přestala věřit? Co jiného?

Je to pořád stejné.

Nezměnilo se nic.

Měla bych skončit, abych si znovu užívala i ty nepatrné chvilky štěstí. Pořád mám pocit, že to snad cítím díky němu? Dnes se mi o něm zdálo. A byla jsem to já, kdo ho nechal čekat. Nechci na ten sen myslet. Protože to nejsem já. Já chodím první. Uvědomit si pravdu, bolí. Ale co skutečně je pravda? Sen? Nevím, co si myslí, nevím, na co myslí.

Na co myslím já, mu dává sílu a mě ji odebírá. A nedává mi nic nazpátek. Teď už nic. Ani náznak štěstí. Můžu za to já? Nevěřím dost? Děkuji za to, že je, za to, že jsem to mohla poznat. V tuto chvíli si přeji konec. Nezávislost. Svobodu. Uvolněnost. Prázdnou hlavu a klid. Je to možné? Víc než...

Hodím se tam? Hodím se k nim? Umím mluvit jako oni? Umím chodit jako oni? Ve světě? V průmyslu?

Zítra to znovu bude stejné. Utíkám z reality za posledních pár korun, co mi zbývá v peněžence. A pak se znovu probouzím. Občas mám chuť k úsměvu a k radosti. Jen tak, z ničeho, ze světa, ze světla, ze slunce, z barev. Občas si přijdu krásná.

Snažím se moc? Říkal...vůbec. Nechci tě víc. Chci tvoje tělo. Nastane klid a slzy, potom. Potřebuju tě. Zmizím s tebou. Trvá to i po probuzení. Stačí vidět. Tvé chvějící se řasy ve spánku. Miluju tě. Nebudu se omlouvat za lásku. Nechci končit pateticky. Nechci končit.

Miluji Tě.

Ráčku.

Na těch pár vteřin, kdy jsem to psala, se mi trochu ulevilo. Teď do sebe leju víno a uvidíme.

Teď budem jen všude slyšet, jak je to hrozné, že by si měl promluvit s rodinami pozůstalých a teprve potom něco říkat. Vážně? Myslím, že by rád zabil i tu rodinu, patří přece mezi ty, které chce zničit. To, co udělal, co tomu věnoval, to je na otevření pusy. Tohle chce fakt velkou motivaci, silnou vůli a víru. Takže prostě, wow.