Květen 2010

Sixth

31. května 2010 v 18:46 | PainOfLove
Hrozně bych jí chtěla nějak pomoct, ale jak, když tomu nerozumím? To je fakt těžký. A furt mám pocit, že čímkoli, co se stane, ale opravdu čímkoli, se nějak dostane k tomu, co by neměla vědět, protože to je moje tajemství. A vlastně to není nic špatného (pro mě aspoň ne)...Takže nesnáším, když se něco stane, protože co kdyby?

Je to v pořádku :D Tak pro jednou zase neštěstí zadehnáno :D

Fifth

28. května 2010 v 20:23 | PainOfLove
Ach, mám nějakou dobrou náladu, což je moc, moc fajn. Ale taky mám hlad, což už tak fajn není, protože: já nechtít jíst další večeře a pozdní svačiny a chipsy a čekuládu jako dřív! Ale co, když je hlad a je jídlo, musí se toho využít. Přece se nebudu trápit hlady, když nemusim, no neasi.

Dnes jsem si ho asi určitě přivolala, jo, to bylo hezké. Málem mi z toho zaskočilo, a pak už stejně nešlo normálně jíst (ale stejně jsem se přejedla, áchich).

Sakra, teď jsem po sobě smazala větu, která - slušně řečeno - stála za absolutní výkal. Já když mám dobrou náladu (to znamená, nemyslím na špatné věci a nepřipouštím si je. ale většinou mě to rychle přejde, nedokážu nějak bez mé fantazie být, i když mi přináší jen utrpení. i když to zas kecám. hlavně, ať mě neopouští), tak píšu zásadně krávoviny a chovám se jako dement (kdy ne).

Kohopak nám asi zvolej...V Magazinu Dnes je to od dětí vyjádřeno stručně a jasně: vyměnit politiky, ale úplně všechny, komplet! - Václava Klause snad ne? - Toho taky.
Celkem závidím těm dětem, že mají takový přehled o politice, že ví, že každý z těch mnoha mnoha politiků je špatný. Já neznám ani lídry stran (styď se!). Ale co jako? Volit nepudu - moje chyba, nic nezměnim, nezlepšim. Volit pudu - smůla, nic nezměníš, nezlepšíš. Takže result: má se člověk namáhat jít do volební místnosti, když to vyjde nastejno, jako když sedí doma u filmu a pošušňává si na sladkostech (či slanostech)? Pche!

Fourth

28. května 2010 v 19:03 | PainOfLove
Je to zpátky!!! Díky, díky, pane Bože, děkuju Ti!

Za to určitě můžou ty pošahaný hormony :D

Third

26. května 2010 v 20:46 | PainOfLove
To není možný, vážně. Jsem...poslední dobou je to opravdu divný. Když jsem koukala na Comet (čimž klukům vítězství hrozně moc přeju a gratuluju!), přišel mi Bill smutný. Nevím, jak jsem na to přišla, nikde jsem o tom lidi neviděla psát, že by třeba měli stejný názor. Ale mně jednoduše přišel hrozně smutný. Jo, usmíval se - když dostávali cenu, když předávali cenu, na fanoušky, pořád na ně i mával, když objímal Toma po vyhlášení jejich vítězství. Ale i to objetí bylo takové...možná už jsou na to zvyklí, ale mně přišlo, že to nebylo tím, že prostě...se něco stalo...
Teď jsem viděla video s rozhovorem by Bravo a je úžasný, tady je vidět, že jsou šťastní (bylo to před Comet), vážně mi přišlo, že mají skvělou náladu, a to, co zase říkali za perly, neskutečný :D To by člověk mohl poslouchat věčně.
Ale...dospěla jsem k názoru, že Billa neznám. Samozřejmě, já vím, že ho neznám a nikdy neznala. Ale dřív jsem asi měla pocit, že jo. Takový to, že o něm něco víš - to, co ti řekne v rozhovorech; že víš, jak se cítí - je to vidět v jeho tváři; a prostě tak.
Ale znovu. Při sledování Comet a teď také při sledování tohohle rozhovoru...Ne. Měla jsem pocit, že to není Bill! Ale on to je on! Pořád je to on! Takovýhle je. A taky takovýhle a takovýhle. Neznám ho, absolutně o něm nic nevím. Znám jeho smutné, svádějící, sexy, zabíjející pohledy z shootingů, viděla jsem ho opravdu smutného ve 100% Tokio Hotel a miluju jeho šťastný úsměv. Ale jak se chová v soukromí? To se nikdy nedozvím - i když je to TH TV, kde je vidíš v backstage, v jejich tourbusu, samozřejmě, že to není...to pravé...Nikdy. Podle mě není jen tak někdo, kdo se chová naprosto přirozeně před kamerou. A je to samozřejmé. Tak nějak to na mě ale dolehlo.
Jsou to určitě nehorázný paka. Všichni, ale Bill s Tomem to bude něco extra :D Vážně si to myslím a věřím tomu :D A říkám si, jestli bych to vlastně vůbec chtěla? Jsem spíš tišší člověk a nevyržím být dlouho extrovert. Melu tady kraviny, ani už to nebudu dál rozvádět. Jsem tady a oni jsou tam - hodně daleko, za hodně početnou ochrankou.
Prostě jsem chvíli měla pocit, že bych ho snad 'nemilovala'? Bylo to divný. Páč do tý doby jsem obdivovala každičkou částečku jeho těla, vlasů i oblečení - magor. Pohled na jeho tetování Freiheit 89 či na jeho holou kůži (ať to byla ruka, břicho či koleno) ve mně probouzel záchvěvy a měla jsem pocit, že se složim. A pak to nějak přestalo - nebo aspoň se to projevuje míň - a já to nechápu. Kdy se to stalo? Jak? A bylo mi hrozně, protože já tím žila. Chtěla jsem to cítit, miluju to. Ale taky jsem tak trochu cítila, že by to možná bylo fajn, tak trochu, ale...bylo to zkrátka divný. A pak jsem se dívala na video, kde Bill nakupuje - nemůžu tady popisovat, jak miluju každou vteřinu z toho videa, co všechno Bill dělal, jak to bylo naprosto dokonalý, úžasný, jak mi přišlo dokonalý, jak jsou všichni kamarádi, neskutečný. Přála jsem si, abych mohla mezi ně patřit, hrozně moc jsem si to přála.
Jsem člověk, který často neví, co chce. Chci se bavit s hodně lidma, ale s nikým se nedokážu sejít - buď vůbec nebo aspoň ne podruhé. Chci zkusit drogy, ale jak, když nikoho neznám? Kde je vzít, že? A taky si myslím, že je potřeba kamarád, který by mě v nejhorším dotáhl třeba k sobě domu a nechal mě tam se z toho vyblít. A je toho hodně...Nesnáším se, nesnáším svou povahu, ale přitom ji na druhou stranu nechci měnit, protože tohle jsem já. A když se budu měnit, už to já nebudu, bude tu někdo jiný. A to všechno kolem bude jen přetvářka. Protože to ve mně, to tam zůstane.
Nevím, co dělat. Miluju Billa, ale nechápu ho. Chci s ním být, ale myslím, že já to být nemám. V tom případě bych se od něj měla odpoutat, ale když...tak nějak pořád doufám. A nechce se mi říkat, že je to nemožné, protože pak by se to vážně nemuselo stát, a to nechci! Prostě nevím, na co myslet, co si představovat, co dělat. Jsem v hajzlu. Asi. Nevím totiž už ani, co cítím. Nechápu nic. Nic. A je to hrozný. Proč aspoň nemůžu být šťasná? Jsem šťastná, když ho vidím šťastného a v tu samou chvíli brečím. směju se do slz, protože vidím jeho štěstí a vím, že já nejsem jeho strůjcem ani nemůžu být s ním, když je šťastný. Přijde mi úžasný, když si vezme na podium holčinu, pro ní je to naprosto fenomenální, zůstane jí to do konce života (aspoň doufám, jinak bych to přála nějaké jiné, u které to tak bude). On se na ní usmívá, obejme ji, a pak ona odejde a on se usmívá dál. Já vím, co má dělat? Milují ho ticíse, nemůže dát lásku všem. A vlastně jim ji dává, svým způsobem, ale ne tak, jak by mnoho z nich chtělo. A to nemůže. Proč je to tak nespravedlivé?
A chci ho vůbec znát? Co kdyby mě to zklamalo? Ale vždyť mám pocit, že to není možné, ale...vždyť ho neznám. Vůbec nic o něm nevím. Co mám dělat? Jsem bezmocná. A opakuju se. Ale když ono je to vážně těžký.
Ještě ke všemu mi tohle vůbec nepomohlo.

Second

21. května 2010 v 16:52 | PainOfLove
A je zase pátek. Docela by mě zajímalo, kam se všechny ty minuty, hodiny a dny ztrácejí. Ty dny prostě mizí a to mi nikdo nevymluví. Mám pocit, jako by všechno bylo včera.

Mám teď jednu knížku o Židech - je tedy hlavně o holocaustu. Nemůžu o tom moct říct, jsem teprve na začátku, ale hned něco v úvodu mi vadí. A s Židy to nemá nic společného. Vadí mi sebevědomost autora, který si myslí, že je vtipnej, a že všichni kvůli jeho kecům tu knížku přečou do konce. Kdybych nebyla rozhodnutá přečíst si ji, spíš by mi ji to zhnusilo a já ji odložila.

Moje myšlenky mají občas zvláštní posloupnost - právě jsem si vzpomněla na státní maturity a to hlavně na jednu věc v nich (špatné mi totiž přijdou skoro celé). Sloh, který se doteď píše na čtyři A4, by se zkrátil na 200 slov. Slov! To můžu jen nevěřícně vydechnout, a poté začít nadávat. To si jako budu každou větu počítat slova, psát si někam vedle na papírek, kolik jich mám, hlavní myšlenku zahrnu do prvního odstavce - pardon, já zapomněla, že více jak jeden odstavec to asi mít nebude - a potom najednou zjistím, že má poslední věta už přesahuje normy o 2 slova. Och, co teď? Co škrtnu, co zkrátím? Fajn, tahle věta by šla vynechat. Škrtnu ji s vítězoslavným úsměvem na rtech. Moment, teď mi to došlo! Já škrtla větu o 3 slovech! Nešlo by někde ze dvou vedlejších vět spojených čárkou udělat dvě souřadné vedlejší věty? Počítá se a jako slovo? Toť otázka, já to fakt nevím.

No zkrátka, co na to říct? Vymýšleli to nejspíš hloupí lidé, je mi jich líto, ale bohužel, odnášíme to my - chudí a politováníhodní studentíci (dobrá, ne všichni jsou politováníhodní).

Dále doporučuji film I love you Phillip Morris, a to zvláště těm, kteří jsou orientováni na stejné pohlaví, či - stejně jako já - milují lidi, kteří jsou orientováni na stejné pohlaví. Vzhledem k tomu, že jsem žena, miluji převážně gaye; vás, pánové, co máte rádi sledování lesbického porna, vás zklamu. Aspoň co se tohoto filmu týče. Avšak dokonalý je, naprosto.

Ewan McGregor - rozněžnělý, zamilovaný, psí očička; v té chvíli byste mu splnili všechno na světě. A tento nádherný pohled upírá na svého, dá se říct, přítele, který právě zařídil, aby spolu mohli bydlet v jednom vězení. A vzápětí:

"Konec romantiky, jde se šukat."

Johouu, máj gád, hihi! Já se v tom kině málem složila a nejen tam. Dokonalost, gájs!

First

18. května 2010 v 22:12 | PainOfLove
Tak je to tady, znovu, jsem nepoučitelná. ale kamarádi prostě nestačí. Nejspíš nemám žádného takového, který by mě skutečně pochopil? Možná to ani nedokážu říct, jsem moc zahalená do sebe a nerada říkám něco o sobě. Cizímu radši než bližšímu, což je zvláštní, ale zvykla jsem si. Že to by taky byl ten důvod, proč se s lidmi, s kterými se v pohodě bavím třeba celou noc, nedokážu napříště už nikdy sejít? Mám takový zatracený zábrany a jde to jen těžko překonat.

Ten vlevo je Bill Kaulitz. To vám nejspíš něco řekne. Jeden z důvodů mého žití. Kvůli němu je těžké z tohohle světa odejít; ale nebudu tu (aspoň zatím) řešit, jaký jsem srab ohledně odejmutí si života. Jsou tu pořád ty věci, proč to nemůžu udělat: vždyť nestihnu tohle, nepůjdu na tenhle koncert, neuvidím ho, tohle si neposlechnu, tohle se nepřečtu, tenhle film už neuvidím...Tady je vidět, že nechci zemřít kvůli nešťastnému životu (který svým způsobem je nešťastný, ale - to už je vlastně přirovnání - oproti lidem v Africe si nemám na co stěžovat, že), ale kvůli tomu, že prostě chci. Těším se na to, až zjistím, co je po smrti, až se setkám s Alexandrem, až vypadnu z tohohle světa, kde mi hodně věcí působí smutek, zmatek, vztek, deprese, pláč, bláznivý smích s podtonem hysterie - jo, řekla bych, že jsem psychicky labilní, ale bohužel to asi zas taková pravda nebude. Proč? Protože si to uvědomuju, neasi.