First

18. května 2010 v 22:12 | PainOfLove
Tak je to tady, znovu, jsem nepoučitelná. ale kamarádi prostě nestačí. Nejspíš nemám žádného takového, který by mě skutečně pochopil? Možná to ani nedokážu říct, jsem moc zahalená do sebe a nerada říkám něco o sobě. Cizímu radši než bližšímu, což je zvláštní, ale zvykla jsem si. Že to by taky byl ten důvod, proč se s lidmi, s kterými se v pohodě bavím třeba celou noc, nedokážu napříště už nikdy sejít? Mám takový zatracený zábrany a jde to jen těžko překonat.

Ten vlevo je Bill Kaulitz. To vám nejspíš něco řekne. Jeden z důvodů mého žití. Kvůli němu je těžké z tohohle světa odejít; ale nebudu tu (aspoň zatím) řešit, jaký jsem srab ohledně odejmutí si života. Jsou tu pořád ty věci, proč to nemůžu udělat: vždyť nestihnu tohle, nepůjdu na tenhle koncert, neuvidím ho, tohle si neposlechnu, tohle se nepřečtu, tenhle film už neuvidím...Tady je vidět, že nechci zemřít kvůli nešťastnému životu (který svým způsobem je nešťastný, ale - to už je vlastně přirovnání - oproti lidem v Africe si nemám na co stěžovat, že), ale kvůli tomu, že prostě chci. Těším se na to, až zjistím, co je po smrti, až se setkám s Alexandrem, až vypadnu z tohohle světa, kde mi hodně věcí působí smutek, zmatek, vztek, deprese, pláč, bláznivý smích s podtonem hysterie - jo, řekla bych, že jsem psychicky labilní, ale bohužel to asi zas taková pravda nebude. Proč? Protože si to uvědomuju, neasi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama