Third

26. května 2010 v 20:46 | PainOfLove
To není možný, vážně. Jsem...poslední dobou je to opravdu divný. Když jsem koukala na Comet (čimž klukům vítězství hrozně moc přeju a gratuluju!), přišel mi Bill smutný. Nevím, jak jsem na to přišla, nikde jsem o tom lidi neviděla psát, že by třeba měli stejný názor. Ale mně jednoduše přišel hrozně smutný. Jo, usmíval se - když dostávali cenu, když předávali cenu, na fanoušky, pořád na ně i mával, když objímal Toma po vyhlášení jejich vítězství. Ale i to objetí bylo takové...možná už jsou na to zvyklí, ale mně přišlo, že to nebylo tím, že prostě...se něco stalo...
Teď jsem viděla video s rozhovorem by Bravo a je úžasný, tady je vidět, že jsou šťastní (bylo to před Comet), vážně mi přišlo, že mají skvělou náladu, a to, co zase říkali za perly, neskutečný :D To by člověk mohl poslouchat věčně.
Ale...dospěla jsem k názoru, že Billa neznám. Samozřejmě, já vím, že ho neznám a nikdy neznala. Ale dřív jsem asi měla pocit, že jo. Takový to, že o něm něco víš - to, co ti řekne v rozhovorech; že víš, jak se cítí - je to vidět v jeho tváři; a prostě tak.
Ale znovu. Při sledování Comet a teď také při sledování tohohle rozhovoru...Ne. Měla jsem pocit, že to není Bill! Ale on to je on! Pořád je to on! Takovýhle je. A taky takovýhle a takovýhle. Neznám ho, absolutně o něm nic nevím. Znám jeho smutné, svádějící, sexy, zabíjející pohledy z shootingů, viděla jsem ho opravdu smutného ve 100% Tokio Hotel a miluju jeho šťastný úsměv. Ale jak se chová v soukromí? To se nikdy nedozvím - i když je to TH TV, kde je vidíš v backstage, v jejich tourbusu, samozřejmě, že to není...to pravé...Nikdy. Podle mě není jen tak někdo, kdo se chová naprosto přirozeně před kamerou. A je to samozřejmé. Tak nějak to na mě ale dolehlo.
Jsou to určitě nehorázný paka. Všichni, ale Bill s Tomem to bude něco extra :D Vážně si to myslím a věřím tomu :D A říkám si, jestli bych to vlastně vůbec chtěla? Jsem spíš tišší člověk a nevyržím být dlouho extrovert. Melu tady kraviny, ani už to nebudu dál rozvádět. Jsem tady a oni jsou tam - hodně daleko, za hodně početnou ochrankou.
Prostě jsem chvíli měla pocit, že bych ho snad 'nemilovala'? Bylo to divný. Páč do tý doby jsem obdivovala každičkou částečku jeho těla, vlasů i oblečení - magor. Pohled na jeho tetování Freiheit 89 či na jeho holou kůži (ať to byla ruka, břicho či koleno) ve mně probouzel záchvěvy a měla jsem pocit, že se složim. A pak to nějak přestalo - nebo aspoň se to projevuje míň - a já to nechápu. Kdy se to stalo? Jak? A bylo mi hrozně, protože já tím žila. Chtěla jsem to cítit, miluju to. Ale taky jsem tak trochu cítila, že by to možná bylo fajn, tak trochu, ale...bylo to zkrátka divný. A pak jsem se dívala na video, kde Bill nakupuje - nemůžu tady popisovat, jak miluju každou vteřinu z toho videa, co všechno Bill dělal, jak to bylo naprosto dokonalý, úžasný, jak mi přišlo dokonalý, jak jsou všichni kamarádi, neskutečný. Přála jsem si, abych mohla mezi ně patřit, hrozně moc jsem si to přála.
Jsem člověk, který často neví, co chce. Chci se bavit s hodně lidma, ale s nikým se nedokážu sejít - buď vůbec nebo aspoň ne podruhé. Chci zkusit drogy, ale jak, když nikoho neznám? Kde je vzít, že? A taky si myslím, že je potřeba kamarád, který by mě v nejhorším dotáhl třeba k sobě domu a nechal mě tam se z toho vyblít. A je toho hodně...Nesnáším se, nesnáším svou povahu, ale přitom ji na druhou stranu nechci měnit, protože tohle jsem já. A když se budu měnit, už to já nebudu, bude tu někdo jiný. A to všechno kolem bude jen přetvářka. Protože to ve mně, to tam zůstane.
Nevím, co dělat. Miluju Billa, ale nechápu ho. Chci s ním být, ale myslím, že já to být nemám. V tom případě bych se od něj měla odpoutat, ale když...tak nějak pořád doufám. A nechce se mi říkat, že je to nemožné, protože pak by se to vážně nemuselo stát, a to nechci! Prostě nevím, na co myslet, co si představovat, co dělat. Jsem v hajzlu. Asi. Nevím totiž už ani, co cítím. Nechápu nic. Nic. A je to hrozný. Proč aspoň nemůžu být šťasná? Jsem šťastná, když ho vidím šťastného a v tu samou chvíli brečím. směju se do slz, protože vidím jeho štěstí a vím, že já nejsem jeho strůjcem ani nemůžu být s ním, když je šťastný. Přijde mi úžasný, když si vezme na podium holčinu, pro ní je to naprosto fenomenální, zůstane jí to do konce života (aspoň doufám, jinak bych to přála nějaké jiné, u které to tak bude). On se na ní usmívá, obejme ji, a pak ona odejde a on se usmívá dál. Já vím, co má dělat? Milují ho ticíse, nemůže dát lásku všem. A vlastně jim ji dává, svým způsobem, ale ne tak, jak by mnoho z nich chtělo. A to nemůže. Proč je to tak nespravedlivé?
A chci ho vůbec znát? Co kdyby mě to zklamalo? Ale vždyť mám pocit, že to není možné, ale...vždyť ho neznám. Vůbec nic o něm nevím. Co mám dělat? Jsem bezmocná. A opakuju se. Ale když ono je to vážně těžký.
Ještě ke všemu mi tohle vůbec nepomohlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama