Listopad 2010

Twentieth

26. listopadu 2010 v 20:35 | PainOfLove
Nejsem náhodou debil? Co si pořád myslím? Jo, možná to pro mě udělá a já budu za to šťastná.

Ale jo. Chci to.

Díky.

Nineteenth

20. listopadu 2010 v 18:23 | PainOfLove
La lalá lálálá la lalá lálálá la lalá láláláláá

Zkusila jsem.
Bylo to hezký. Příjemný.
Ne s nim.
Promiň.
Nechci se vázat.
Budu ti to muset říct.
Nemyslela jsem si o sobě, že jsem taková.
Ale mohlo mi to dojít.

Starší. Volný. Oholený. Namakaný. Hodný. A chce mě.
Starší. Mladší než první starší. Zadaný. Nezáleží mi na tom, jestli je zarostlej, ale není. Nádherné tělo - i kdyby měl jakékoli. Nejhodnější. Nejmilejší. Nejúžasnější. Nejkrásnější. Toho chci já.

I kdyby na chvíli. Kéž by na jednu noc.
Bude to on. Nevím, co bude potom.
Lepší s tím, koho miluješ, než s tím, kdo miluje tebe.
Ať pak bude pryč nebo zůstane.
Musí tam něco být.
A s ním je.
Všude.

Vydržím.
A dočkám se.
Trpělivost přece přináší ty růže a mně přinese jeho.

16.
17.
18.

Eighteenth

20. listopadu 2010 v 18:12 | PainOfLove
"Buď hodná."


"Co jazyky?"

Najednou?

Woow.

"Jo. Jo?"

"Jsem říkal, že až se se mnou kousne, že ti ji přenechám."

"Tohle je lepší ahoj, nemyslíš?"


"Jaký to bylo?"

Seventeenth

17. listopadu 2010 v 16:50 | PainOfLove




Miluju Tě.

Sixteenth

2. listopadu 2010 v 22:08 | PainOfLove
Usmívám se na holky v první řadě. Támhleta je pěkná, ale nějak…nemám potřebu ani přemýšlet nad tím, jak bych ji chtěl. Sakra, poslední dobou jsem divný. Je možný, aby se člověk přejedl sexu? Aby ho měl tolik, že už ho najednou nepotřebuje? Mám snad zásobu dopředu nebo co? Trochu si povzdechnu a sklopím hlavu. Tyhle mikrofony mi byl čert dlužen, snad to nikdo neslyšel. Za chvíli ke mně přijde Bill, už se na něj těším. Dvojčátko moje trhlý.

Zazubím se na Billa, který se ke mně rovněž s úsměvem hrne. Zazpívá mi do ucha část písničky a já se blaženě usmívám na svou kytaru. Vždycky se tak trochu stydím a mám pocit, že červenám. Bill to o mě ví, ale naštěstí se mi nikdy neposmíval. Ví, že je jediný, kdo měl možnost poznat, jaký je Tom romantik, a pořád mi hučí do hlavy žvásty o pravé lásce. Vím, že to nejsou žvásty a on ví, že to tak nemyslím, když to říkám. Rád ho poslouchám. Rád přemýšlím nad tím, že jednou snad i já…

Zasněně zvednu pohled a po chvíli zase začnu sledovat tváře pod sebou. Jedna brečí, jedna křičí. Mám to rád, že pro nás uvolňují emoce, ale copak mě to může přitahovat?

Náhle zaostřím asi do páté řady. To je…hraj, Tome, hraj…nádhera. Civím na něj a…na něj?! Rychle ucuknu hlavou a vyděšeně se podívám po Billovi. Ten je však právě někde nesmírně daleko ode mě a můj pohled nezachytí. Stejně by nic nemohl dělat, musím se uklidnit. Možná…říká se, že když chcete něco překonat, že to musíte prožít, musíte si to zkusit. Dívat se tak dlouho z věže, až se přestanete bát výšek. Skočíte si potom padákem a budete se přitom řezat smíchy. Dobře, kecám, ale něco by na tom mohlo být.

Opatrně se podívám znovu do davu. Bylo to támhle, určitě. Ale kde je? Natočím se trochu doprava a nevědomky popostoupím pár kroků. Cítím něčí pohled a když se otočím tím směrem, koukám na nechápajícího Billa. "Co je?" vyšlu k němu pohled, ale v tu chvíli mi to dojde. Sakra. Mám už být dávno na tom blbym železnym mostě. Rychle tam odcupitám a říkám si, že po zbytek koncertu bych se měl víc soustředit na hraní. Vždyť za chvíli přijde piano a to musím být sakra soustředěný. Protože pro tohle by se mi Bill posmíval. A taky by byl naštvanej, že jsem mu to zkazil. Že jsem to nám zkazil. Jak jsem si jen mohl dovolit zkazit 'naši' písničku, slyšel bych pořád. A samozřejmě že ji nechci podělat. Záleží mi na ní.

Ok, je to tady. Je to krásné. Můj bratr má opravdu krásný hlas. Vnímám slova a věnuju se hudbě. Prsty mi běhají po klávesách, slyším řev fanynek. Zdalipak křičí také on? Ne! Přestaň! To už dám, už hoří klavír.

Potřebuju si promluvit s Billem. Není přece možné, abych na něj pořád myslel, když jsem ho zahlédl jen jednou v davu. A on mi uteče. Skončí koncert a co? Půjde domů. Možná počká, jestli nás neuvidí, jak jdeme do busů, ale proč by to dělal? Vždyť je to chlap. Se divím, že někdo takový byl vůbec vepředu. A taky jsem pošahanej, kdybych si myslel, že je třeba náhodou gay. Jakože já nejsem, ale to si vážně všichni myslíte, že je možný nenakazit se, když se okolo mě celý život motá Bill a plete mi hlavu šminkama? Dobře, šminky spíš navozují holčičí pocity, ale na někoho to svést musím.

Takže. Sakra! Co teď jako? Co mám dělat?

Je malá pauza před poslední písničkou.

"Bille!"
"Co tu děláš, Tome? Máš být na druhé straně," vyjekne Bill, až vizážistce málem sjede ruka. Oddechne si, když se to nestane a dál v rychlosti Billa doupravuje.
"Musím s tebou mluvit."
"Nevydržíš pět minut?"
"Závisí na tom můj život," řeknu a Bill se na mě ani neotočí. Ale to není další z mých vtípků!
"Vážně ne?" zeptá se Bill. Otočí se na mě, ale přitom už jde směr podium.
"Počkej," chytnu ho za loket a chci pokračovat, ale…
"Není čas, Tome! Pusť," snaží se vyškubnout a nervózně těká očima.
"Můžou šílet o chvilku dýl, Bille, poslouchej mě," zaprosím a Bill najednou zvážní. Nepatrně kývne.
"Je tam a já nevím, co mám dělat. Až koncert skončí, tak odejde. Pověz, co bys dělal ty? Tys přece určitě přemýšlel o tom, co dělat, až potkáš tu pravou. Napadlo tě někdy, že to bude na koncertě? Že ji uvidíš v davu? Jak bys ji zadržel?" Vím, že nad tím Bill přemýšlel a teď mi poradí. Není sobec.
"Tome, cože?" kulí na mě nechápavě kukadla, pak se ale náhle vzpamatuje.
"Udělal bych cokoli proto, aby zůstala."
"Ježiši, to já taky, ale co?!" vyjedu, tohle snad není možný.
"Promiň. Tomi, já nevím." Vidím, že je mu do pláče, chudáčkovi mýmu malýmu. Obejmu ho a těsně si ho k sobě přitisknu.
"No tak, neplač. To je v pohodě. Jdem hrát, jo?" pohladím ho po zádech a s povzbudivým úsměvem odběhnu na svou stranu.

Takže, co teď? Zůstal jsem na to očividně sám. Cítím sice Billovo pohledy, ale nemám sílu se na něj podívat. Přemýšlím.

Jen co se dostaneme pryč z toho mého levého vejce, běžím rychle k ochrance dole.
"Tome!" slyším za mnou hlasy, ale ať si naserou. Pro dnešek jo.

"Tobi, můžeš zadržet jednoho kluka?" chytnu za loket našeho svalnatého ochránce. Ne že bych taky nebyl svalnatý.
"Co jsem to slyšel?" otočí se na mě jako na blázna. "Co udělal?"
"Nic, jen s ním potřebuju mluvit."
"Jak to mám asi udělat? Nevidíš, kolik je tu lidí?" řekne a rozhlíží se okolo jako na pouti.
"Je to kluk, Tobi, kluk! Kdybych po tobě chtěl holku, tak bych chápal, ale kolik je tady kluků?" začínám až šílet.
"Chtěls po mně holky," řekne.
"Dobře, já vím, omlouvám se, ale zvládlo se to ne? Tak proč ne on? Prosím!" To se mám plazit na kolenou nebo co, aby se uráčil ten…
"Dobře," řekne Tobi, vycítí asi mou hysterii. "Jak vypadá?"
"Díky, díky," vydechnu úlevou a popíšu mu mou jedenkrát viděnou nejspíš pravou lásku.

***

Sedím jak na trní v měkoučkém křesle v naší šatně a s nikým se nechci bavit. Jen Bill tam se mnou zůstal, ostatní nevydrželi. Sedí vedle mě a konejšivě mi tiskne ruku, po očku se na mě dívá, jak to snáším. Jsem mu tak moc vděčný, že je tu se mnou. Zkusím se na něj usmát. Pochopí a stiskne mi na chvíli ruku o trochu víc.

"Přijde," řekne jen a já mu věřím.

Ozve se zaklepání na dveře a bez dalšího čekání vejde Tobi. Podívám se na něj, Tobi jen kývne. Bill mi stiskne a vzápětí pustí ruku. Ublíženě se po něm podívám a on se na mě povzbudivě usměje. Tobi už je zase venku a slyším, jak někomu říká, že může jít dovnitř. Ale! Vždyť to říká jemu!

"Co mám dělat?" zašeptám zběsile. Ten kluk, sakra, co může čekat, co si myslí? Proč bych ho sem jako jen tak zval? Jsem normální? Nemůžu na něj jen tak vybalit "Ahoj, víš, hrozně se mi líbíš, nepojedem na hotel?" A nejhorší je, že to ani nechci!
"Postarám se o to," řekne Bill a v tu chvíli je vevnitř.

Stojí u dveří, s úsměvem na nás kouká. Udělá k nám pár kroků a napřáhne ruku: "Ahoj," usmívá se. Bill vyskočí ze sedačky, je trochu zaskočen tím, že je to kluk, ale překoná to a s úsměvem si s ním potřese pravicí. "Ahoj. Sedneš si?" optá se a ukáže rukou někam za sebe. 'Za tebou jsem já!' volám telepaticky, ale Bill asi zrovna nevnímá, takže svůj směr ruky nezmění. A on jde teď tedy ke mně. Chvíli na něj zírám, a pak se malátně zvednu.
"Čau," dostanu ze sebe a pokusím se o úsměv. Nejistě přes jeho rameno pohlédnu na Billa.
'Civíš na něj jako na svatý obrázek,' naznačí mi se smíchem ústy a já mám chuť ho praštit. Bill ale asi zřejmě ví, co dělá, poněvadž mě to trochu uvolnilo. Už o něco lépe formulovaně pronesu: "Jsem Tom," kývnu na něj.
"Daniel," usměje se Daniel.
"A já jsem Bill," pronese Bill svým typicky nadšeným hláskem a já ho zpražím pohledem. Ať se tady před ním neztrapňuje. Daniel má ale zřejmě smysl pro humor. Zasměje se mému křečovitému výrazu a sedne si.

Je ticho. Bille?

"Takže," řekne Bill. Ještě, že ho mám. Zase mě zachránil.

Je pořád ticho. Bille! Asi jsem ho zase jednou přechválil. Daniel se na nás střídavě culí.

"Koukám, že jste asi pořádně unavení. Nedivím se, po tak velké show. Jste vážně skvělí, kluci. Jsem tu se svou přítelkyní, která vás děsně miluje a málem to s ní seklo, když ke mně přišel ten váš bodyguard, že mě jako zvete do zákulisí. Byl to vážně šok a pořád je. Cože zrovna já?" gebí se na nás a mně je mdlo. Co jsem to udělal?
"To víš, tolik kluků na koncertech nevidíme a rádi občas pokecáme s fanouškem. Holky jsou ale často nebezpečný," pustí se Bill do odpovědi. Střelím po něm pohledem a ten nechápe.
"Chceš autogram pro svou přítelkyni?" zeptám se.
"Jo, jasně, díky za nabídku. Stejně bych o něj nejspíš poprosil. Kdybych ho nepřinesl, byl bych mrtvej."
"Jaká škoda," pronesu si tiše pro sebe, zatímco se zvedám a jdu poprosit někoho venku o fixu a kus papíru. Jen co se vrátím, podškrábnu se, strčim to taky Billovi. Jen co tam vykouzlí svůj umělecký podpis, podám papír Danielovi.
"Tady. Díky, rádi jsme tě poznali," tentokrát natáhnu ruku já.
Daniel, zřejmě trochu zaskočen, vyskočí z křesla.
"Já děkuju," zachová si obličej a potřese si i s Billem. Ten se na něj usměje, ale je vidět, že najednou nechápe situaci.

Daniel zavřel dveře a jsme zase sami. Tentokrát ale Bill sedí dál.
"Co to bylo?"
"Co co? Nebyl ten pravej. Spletl jsem se."
"Jdi občas divnej, Tome. Div se nesložíš, pak ukecáš Tobiho, ať ho jde shánět, mně se málem rozskočí srdce starostí a láskou a ty? Necháš ho promluvit pár vět a…co to bylo?" opakuje se.
"Neopakuj se," usměju se a jdu si k němu přisednout. Chytí mě znovu za ruku.Snad už mě nechá bez vysvětlování. Sám nic nechápu.
"Aspoň jsme zjistili, že jsi gay," zasměje se mi do ramene.
"Nejsem gay," hájím se a zčervenám.
"Né?" ušklíbne se.
"Vždyťs viděl, jak to dopadlo."
"Příště to bude lepší, uvidíš. Pomůžu ti." Očividně si ze mě dělá srandu, že jo?
"Jak mi chceš pomáhat?" zeptám se opatrně. "Ať mi řekneš cokoli, pokud ten někdo nebude ten pravej, tak to stejně nepůjde."
"Ale on časem bude, a pak to budeš potřebovat."

Stejně je na mě můj Billy úplně nejhodnější. Usměji se souhlasně na něj a obejmu ho kolem ramen. Zavrní, ale to už mi není dopřáno slyšet.

"Co to kurva bylo, Tome?" vlítne Tobi do dveří.
"Tobi?" přikrčím se. Bill sebou poplašeně škubne a kulí na Tobiho oči. "Promiň," šeptnu.
"Tak promiň?" řve Tobi dál. "Jestli to měl být nějakej vtip, tak vážně nechápu pointu. Div se přede mnou neplazíš, zdálo se mi, že na tom závisí tvůj život. I když jsem to nechápal, udělal jsem to, abys byl spokojený, abys byl šťastný! Tohle totiž v popisu práce nemám. Ta jeho holka mě div nezadusila a víš, co mi dalo práce shodit ji ze mě a přitom jí něco neudělat? A pak zjistím, že jste se představili, podepsali jste se mu a večírek u konce…"
"Tobi, rudneš," ozve se tiše Bill.
"Pst," syknu a chce se mi řehtat. Ještě, že ho neslyšel.

Chvíli na nás ještě řval, a pak vypadl. Stejně se docela bojím znovu ho potkat. Usmějem se s Billem na sebe, víme, že má pravdu. Já být na jeho místě, tak Toma zabiju.