Prosinec 2010

Twenty-fifth

25. prosince 2010 v 13:37 | PainOfLove
Myslela jsem při tom na Pavlíčka, pak jsem si dokonce vzpomněla na Billa s Tomem. Ale ať tak či tak, jde všechno mimo mě. Tak nějak. Kde jsem já před pár měsíci? Plachá, bála jsem se jakýhokoli doteku, jak říkalo pár lidí - éterická. A teď? Myslím, že se mi to zlomilo tu noc z šestnáctého na sedmnáctého října. Jeden z mých nejšťastnějších dnů, myslím na to denně. Ale spolu s tím přišlo něco jiného. A to nejsem já. Tohle bych dřív nikdy neudělala. Teď se vracím domů v 6 ráno a dělám to jen proto, abych nemusela být doma. Sama. Myslím, že to je ten důvod. Nebýt doma. Byla jsem doma vždycky, protože jsem neměla kamarády, kteří by pořád někam chodili, natož chlastat. A chtěla jsem chodit ven. Ale s partou, protože být sama s klukem jsem se taky bála. Mám teď lidi, s kterými můžu jít ven, za coč jsem moc vděčná. Včera jsem poznala tolik nových lidí a taky jednu novou věc. A víte co? Ti lidé ne, ale ta věc je mimo mě. A nechápu proč. Dřív bych se tu kroutila, brečela, neustále na to myslela jako 'co jsem to provedla' a ono nic. Zkušenost. Musí se to zkusit. Ale jednu věc vydržím. Musím, protože ta je pro Pavlíčka. A ono záleží na srdci, na tom, jak to beru. Může se stát hodně věcí, zvlášť v pět hodin ráno po pivech a svařáku. Ale ta jedna věc je pro Pavlíčka. Dal mi nejhezčí dárek. Odepsal mi na přání k Vánocům, a to tak krásně, jak to umí jen on. Vykouzlil mi úsměv na tváři a v duši štěstí. To je další věc. Letošní dárky šly taky mimo mě. Chtěla jsem to a jasně, že mám radost, že jsem to dostala, ale vlastně to říkám jen tak. Vůbec mi na tom nezáleží. Samozřejmě, že to využiju a budu ráda, že budu mít něco, na čem můžu uchovávat vzpomínky. Ale nezáleží mi na tom. All I want for Christmas is you. Spala jsem tak osm hodin za dva dny. A nesnáším chodit domů, proto zůstávám. Jenom proto, že chci s někým být. A bylo to hezký, to předtim a to potom. To mám ráda. Jsem holka no. Ale pravda je, že mi to chybí. Samozřejmě, že mi to chybí, jsem na tom světě už pár let a člověk potřebuje obejmutí, potřebuje někoho, u koho se cítí v bezpečí, ke komu se může schovat a cítit jeho teplo. A proto zůstávám. Další věc, co se mi změnila. Nikdy jsem o svých pocitech nebo snad zážitcích nikam nepsala. Měla jsem touhu vést si deník, ale přišlo mi to trapné. A nešlo mi to, jen tam tak psát, co se stalo. Na blog mi to taky nešlo. A vlastně nevím, jestli to pomáhá, ale asi trošku jo. Ráda totiž přemýšlím o věcech, co se staly, a ráda o tom mluvím pořád dokola, což samozřejmě lidi otravuje. Navíc takovéhle věci nikomu neříkám, takže je to neotravuje, ale už vůbec nemám s kým to řešit. Neumím o tom mluvit. Přijít za kamarádkou a říct 'No čau, hele, tak jsem mu ho vykouřila, ale jako rovnou jsem mu řekla, že s ním spát nebudu. Navíc byl děsně mladej, nechápu, co to do mě vjelo, ale prostě. Moje tělo to chce asi zkusit a taky mi bylo blbý nic nedělat, když už jsem u něj, tak se asi něco očekává, že. A jako na svůj věk nevypadal a vlastně mi samozřejmě nevadí, kolik mu je a víš co, mně je to vlatsně jedno.' Tohle bych asi neřekla, ale mě nebaví přemýšlet nad tím, co bych řekla/neřekla, protože vím, že to neřeknu a je mi to teď fakt nějak jedno. Chci Pavlíčka a to tento měsíc. Těším se na něj, tak strašně moc. To na něj moje tělo reaguje. To jeho chci políbit. Jeho se chci dotýkat. A on je první a bude první, protože tohle bylo jen, abych se něco dověděla. A jeho chci uspokojit. Chci, chci, chci. A děkuju. Jak asi trávil Vánoce? S bráškou? S přítelkyní? S celou rodinou? S kamarády? Nebo se všemi dohromady? Určitě se vožral a asi víc než já. A možná se taky neožral. Co já vim. A vlastně na tom nezáleží. Záleží na tom, že jsem měla s kým být, jak ve čtvrtek, tak v pátek a v sobotu ráno. A byla výborná večeře. A Lukáš mi dal vosí hnízdo, chtěli ho všichni a dal ho mně. Možná proto, že jsem holka?...Ale díky. Je to od tebe moc hezké. Tohle by taky nikdo nepochopil. Že řeším vosí hnízdo, ale pro mě to opravdu znamená hodně. Musím se jít umýt. Za chvíli jdeme na návštěvu. Pohoda. Pohoda. Pohoda. Už se tak těším na Pavlíčka. Chce se mi docela spát. A taky mi přišlo líto, že jsem na stejné škole jako Pavla. A přitom já jsem mnohem chytřejší! Oni nad tím možná nepřemýšlí, ale...co ale vlastně co? Jsem jiná než ona. Jsem, jsem, jsem. A tohle skončí dobře pro mě. Super. Měla bych s tím skončit. Budu s nimi nadále chodit chlastat, ale tohle bylo naposledy. Vím, co jsem potřebovala a končím. Jsem jiná než Pavla. Budu je oblažovat svou přítomností a ať si na mě klidně dovolujou, vím, že mě chtějí všichni a chci, aby mě chtěli. Ale mají smůlu, muhehehe. Tenhle se možná bude cítit důležitě, ale nemá proč, protože se vlastně nic nestalo, domluvili jsme se na tom a je to pravda. Jde to mimo nás. A já se nemám za co stydět, protože jsem hezká, nespala jsem s nim a tak vůbec. Muhehe.

Twenty-fourth

19. prosince 2010 v 14:45 | PainOfLove
Bylo to krásné.

"Čau? Čaau! Ahoj." Úsměv, pusa.
"Rád bych si s *** podal ruku. Kdybych já byl ***, asi by se mi nelíbilo, že by mi *** napsala, že zůstává na noc s ***."
"Tak my půjdem hrát."
"No jasně!"

"Prosím. Prosím."
"To vůbec nevim, jestlis mi řikala něco v Praze. To si vážně nepamatuju."
"Jo, já vim, cos mi řikala v Praze."
"Jestli mě máš ráda, musíš to pochopit."
"Bára."
"Rozešla se se mnou a já ji chci zpátky. Co mám dělat, když mi napíše, že se sama doma bojí?"
"Pojedeš teda?"
"Ne."
"Prosím."
"No no noo."

Sakra.

"Nemůžu ho najít, pozdravuj ho, jo? Díky."
"Jasný, ahoj."
Děkuju. Krásná pusa na rozloučenou.

"Nedělej to. Nechci tě pak vidět smutnou. Podívej, můžeš mít kohokoli, i já měl co dělat a to mám přítelkyni. Proč chceš jeho?"
"Nevíš všechno."
"Dobře, já vim. Tak za nim běž. Dělej, běž za nim a zeptej se ho."
"Tak co, jedeš s náma?"
"Pojeď s náma. Hele, tak kdyby něco, mobil a my pro tebe přijedem, jasný?"

"Jestli mě máš ráda..."
"Prosím."

To je elektrika. První setkání. Na první pohled. Dotek. Jiskry. Rok. Pohledy. Ruce. Noc. Praha. Slova. Přítelkyně. Teď. Setkání. Láska. Utěšení. Miláčku.

"Je ti něco?"
"Nic."
"To by bylo pořád."
"To je něco jinýho."
...

Lásko. Přijeď. Je mi to líto. Tohle je Tajemství. Promiň.

Twenty-second

14. prosince 2010 v 21:22 | PainOfLove
Happy Birthday, Tim!

Love you.

Tim

Twenty-first

11. prosince 2010 v 19:24 | PainOfLove
(c) Marpo

Ahoj, nejsem doma.
Po zaznění tónu mi nechte vzkaz.

Kurva, tohle je můj posranej příběh.
To nechápu, proč to zašlo tak daleko.
Udělal jsem pro tebe všechno, první a poslední,
a ty se mnou takhle zacházíš?
Každej tvůj úsměv,
každý obejmutí,
každá minuta strávená s tebou,
všechno bylo jako,
všechno si hrála.
Můj život, co jsem si zničil kvůli tobě.
Já myslel, že mě doopravdy miluješ, ale ne.
Hrála jsi to.
Nikdy ti to nezapomenu, ty děvko.
Ty víš, jak moc žárlim, když flirtuješ s ostatníma kriplama, ale...
Ty s nima chceš i spát?
Kolik si jich měla, co já nevim, když jsem byl pryč,
když jsem byl hrát, ty čubko jedna.
Nikdy ti to nezapomenu.
Ty mě ničíš!
Nenávidím tě!
Kvůli tobě je můj život peklo na zemi.
Podívej se na mě, je ze mě troska.
Musim se schovávat,
nikoho nechci vidět.
Je to všechno jenom kvůli tobě.
Lituju dne, kdy jsem tě potkal.
Všechno byla lež.
Táhni k čertu!
Jdi mi z očí!

Začalo to
líbáním, objímáním a chozením za ruce,
teď se hádáme, že utrácíš mý peníze.
Nechceš jít do práce,
celej den trávíš po krámech, nakupováním a šlechtěním na kosmetice.
Už skoro každej večer kalíš,
v nejlepších klubech ve VIP se polonahá předvádíš,
svádíš ostatní frajery za mými zády
a já myslel, že se doopravdy máme

To určitě.

Když se tě ptám proč, směješ se mi do očí.
Klepu se jako bych byl předávkovanej každou tvou lží.
Bože, řekni proč, já už nechci žít,
chci odletět pryč od všeho trápení.
Jsi něco víc, nestačí ti běžný oblečení.
Jsi vydržovaná, musíš mít všechno nejlepší.
Hadry Lacoste, Replay a nebo Armani,
nechápeš, co si ve mně nechala za rány.

Nenechám tě se mnou jednat, jako bych byl zvíře.
Řikáš: "Marpo, jsi hovno, takovejch jako jsi ty mám deset na každým prstě."
Radši si dej majzla, na to co říkáš.
Začínáš mě vážně srát,
nejsem tvůj kamarád. (nikdy nebudu)
Chci udělat něco, čeho budu litovat.
Stejně budu celej tvůj život jen proklínat,
protože jsi mi ten můj totálně zničila,
tys mi ho pošlapala,
úplně zkurvila.

Ještě že mám hip hop, kde se můžu vyjádřit.
Bífuju se svym životem, on nejde zastavit.
Špatným skutkům ani nedokážu zabránit.
Chtěl bych se uklidnit, ale
začínám bláznit!
Přestaň se smát, když s tebou chci vážně mluvit.
Myslíš si, že bych tě nedokázal nikdy uhodit.
Já vim, jsi děvka, snažíš se mě využít.
Přestaň se mi, kurva, smát
nebo uvidíš.

"Co to děláš?"

Vidíš to?!
Donutila jsi mě praštit tě, ty jedna kurvo!
Budu tě mlátit tak dlouho, dokavaď se mi neomluvíš. (prosím ne!)
Zvedni tu svou prdel, ať tě můžu proplesknout znova.
Máš to ráda drsný, viď?
Řekni! Je to pravda?
Prokopnu ti žebra, ať už konečně dneska chcípneš.
Tak krvácej, ty děvko,
strašně miluju tu vůni krve.
Kde mám nůž, ať ti můžu rozpárat obličej od ucha k uchu.
Vyříznu ti jazyk, ty děvko.
No tak! Vodevři tu hubu!

Zkurvila jsi mi život, ty krávo,
tak se postav svýmu osudu.
Podříznul jsem jí krk a ona těžce lapala po dechu.
Dívám se jí do očí, strašně rád se utápím v tomhle pohledu.
Konečně jsem volný, ale co budu kurva dělat?
Počkat, už vim!
Zajedu do lesa a pohřbím její tělo šest metrů hluboko.
Zavezu ji někam, kde široko daleko kurva nikdo nebydlí.
Musím ji dostat do auta,
to zkurvený tělo je strašně těžký.
Ale konečně už jsme na dálnici,
nejmíň sto kiláků od Prahy.
Hele, tohle je skvělý místo,
tady ji nikdo hledat nebude.
Kopu hlubokej hrob, ty děvko,
ať už je konečně po tobě.
Poslední polibek sbohem
a hlína tě pohltí jednou provždy.
Mám strach, protože věřim, že tvůj duch mě bude jednou strašit.
Začínám šílet, jsem blázen!
Nedokážu se ovládat!
Podříznu si žíly, abych zapomněl na život, co jsi mi zkurvila.
Já už nemůžu, já chci zemřít!
Já už nechci nikdy žít!

Ale počkat, co je kurva tohle?
Kolik je?
Tři ráno?
Kurva, jsem celej zpocenej.
Tohle byl fakt šílenej sen, takovej
strašně reálnej.
Ach bože, co to?
Proč mám ruce od hlíny?
A proč vedle mě neleží...

moje holka?

(c) Marpo