Únor 2011

35th

24. února 2011 v 10:32 | PainOfLove
Je to tady znovu a přesto jinak. Pořád se nedokážu rozloučit, ale dokážu říct ne. Poznala jsem, že takhle to prostě nemá být, potřebuju k tomu něco víc a holt se kvůli tomu budu muset občas ztrapnit. Na stranu druhou ale...co je na tom trapného?
Sms od ní mě potěšila. Odepsala jsem jí pravdu. Mohla bych samozřejmě napsat, že už se to stalo, věřím tomu, že se to stane, takže by se to vyplnilo, ale k takovéhlemu "podvádění" jsem ještě prostě nedošla. Třeba to funguje, ale...Co když mi to nevyjde a pak se zapletu do těch lží? A o tom to právě je. Kdybych nepochybovala, tak se to stane a nikdo ani nemrkne.
Takhle se to sice stane taky, ale třeba trochu později nebo jinak nebo tak. Uvidíme časem, jestli dokážu začít nepochybovat. A je to zvláštní, protože věřím tomu, že se to stane, tak proč?
Tohle je všechno kurva nějaký divný. Proč nemůže být všechno lehčí? Ale tak zase by to byla nuda, jasně. Ale co ty stavy potom?
Nejhorší je, že jsem na tom asi fakt závislá. Nemaj to rádi, už kvůli Pavlíčkovi bych to neměla dělat. Mám se pak líp? Občas. Ano. Většinou. A baví mě to. Chutná mi to.
"Vykašli se na to, zlato, ty nemůžeš za to, že mi je, tak jak mi je, nejsi to ty, je to jen chemie." (Xindl X - Chemie)
Co dělat?
P.S. Co má být kurva tohle? Jaktože nefungují odstavce?!

34th

23. února 2011 v 12:49 | PainOfLove
Řikala jsem, že mi to vyjde. Bylo to absolutně perfektní. Ani na mě nakonec nebyl naštvaný. Sice jsem se trochu bála jít tam sama, ale hned u vchodu se to vyřešilo. Taky jsem se nechtěla ožrat, ale jak to udělat, když si to ani neplatim? Ale bylo to nádherné, nejkrásnější. Schytala jsem to všechno. Jako to nechci, tak jsem to schytala. Ale to se samo sebou dalo přežít. Aspoň mám paličku.

Smutná víla...
Nepřijdu si tak, ale možná to je pravda. Jak se pak na mě díval... Cos chtěl vidět?

Dívala se na nás káravě? Hmm, myslím, že mi je to úplně jedno. A rozloučení bylo nádherný. Bylo mi smutno, jak jsi řekl, že už jdeš, ale pak přijdu ven a ty najednou znovu stojíš přede mnou. A to bylo teprve rozloučení. Držels mě za ruku, když jsme se konečně odhodlali jít, stejně jako ve filmech.

Pořád cítím tvoji vůni a tvoje rty. Vidím tvoje oči a slyším tvá slova. Řekl jsi tolik krásných věcí.

Věděla jsem, že se ozveš první. :)

33rd

12. února 2011 v 0:27 | PainOfLove
Social Network.
Je absolutně neuvěřitelné, co Mark Zuckerberg dokázal. Co vytvořil. Za takovou chvilku. Naprosto si to neumím představit, já jsem ráda, že rozumím tomuhle blogu. Génius. Prostě jen...nemám slov.
Přesto mě to ale nepřesvědčilo, abych si facebook založila. Možná protože jsou tam ukázané i špatné stránky této sociální sítě. Ale já prostě nejsem taková, nemám potřebu ukazovat fotky či psát o sobě tam, kde si to přečte hodně lidí. Nechci, aby toho o mě hodně věděli. Jsem ráda...ve skrytu. Píšu to proto, protože často po nějakém filmu mám chuť dělat to, co se tam odehrávalo. Po tanečních filmech mám chuť začít všechny druhy tanců a samozřejmě po tom kterém filmu zrovna ten, který se tam tancoval. Mám chuť být zpěvačkou, herečkou, dokonce jsem měla choutky po nakažení se tuberkulozou kvůli hlavní hrdince, která zažila pravou lásku. Možná že je opravdu dobře, že všechno se splnit nedá. Aspoň ne hned.

Je pozdě a chtěla a měla bych se učit hudebku, číst všechny ty knížky. A třeba mám i teď chuť, ale jakmile zavřu toto okno a podívám se na tu knížku a uvědomím si, že bych ji měla číst, vnímat ji a snažit se to zapomatovat, rychle se vrátím k nicnedělání. A pořád bych jedla. To ovšem zhubnu. Už příští sobotu, to znamená přesně za týden, protože dnes už je sobota, musím být zase jako před čtrnácti dny - přinejmenším. Po tejdnu nemoci přece nepřiberu. To ta menstruace.

Toho dotyčného jsem neviděla. Jakého dotyčného? Koho? Sakra, to mě zajímá. Kdy s ním mluvila? Avšak jsem ráda, že neví a že ani já nevím, s kterým z nich. Ovšem chápu ji, také mi to zprvu přišlo těžké. Zvlášť po tequille.

Měla být párty, večírek, sraz či co, nevím, jestli něco bude. A chová se divně. Volal v pondělí, pak nic. Říkám si, nemusí se furt ozývat první, píšu mu a hnes se loučí. Co se děje? A taky...Když přemýšlím nad tím, co se stalo, propadla bych se a musela bych mu nadávat do debilů, co si to dovoloval. Myslím to předtím, to předtím, když už to věděl a já mu řekla, že nic a on to dělal. Díkybohu nad tím dokážu nepřemýšlet, ale když to zkusím, je to strašné. Jak nad tím asi přemýšlí on? Říkal, že na mě myslí, takže nad tím možná přemýšlí vzhledem k tomu, že mě chce. Mělo by mi to být jedno, ale není, protože mi záleží na tom, co si o mě ostatní myslí. Říkala mi, že to má také, a že se snaží s tím něco dělat. Že bych prý taky měla. Nevím. A nevím jak. Doesn't matter.

Nevím, co mám dělat, už zase. Chci něco, nějakou motivaci dělat všechno. Někdy jsem líná i dělat to, co mne baví, což mi přijde vyšinuté.

A taky mě štve. Neodpoví, ale když ona potřebuje vyslechnout, to jsme jí všechny dobré. Snad aspoň pojede na ten fest. A taky někoho seženu na Southpaw. Těším se. To bude bomba víkend.

Dnes zrušili tu akci. Nevím proč a taky nevím, proč pořád píšu nevím, asi že nic nevím. Ale nevadí. Stejně jsem neměla s kým jít, jako obvykle. Někdy mi to nevadí. Samosebou. Nezapomenu, jak jsem ho viděla, jak jde z těch schodů. Šel, spíš tak seskočil z těch posledních schodů a v tu chvíli jsem ho viděla a vydechla jsem jeho jméno. Mé kamarádce to muselo být jasné. Byl jako zjevení, udělal mě šťastnou v tu chvíli, bylo nad slunce jasné, že jsem čekala jen na něj, že kvůli němu jsem tam chtěla být a bylo to tak. A vyplatilo se mi to, protože mě potom poznal a hned mě představil svému kamarádovi, i když si vůbec nevzpomínám, kdo to byl. Hlavní je, že se známe my dva a bude to mít budoucnost. We're the soulmates. I feel it. It was on first sight. And the vibrations. He must feel it too. It's not like that. He knows now. It will be a future. It will be. I'm looking forward to it. It'll be great, spectacular.

32nd

10. února 2011 v 20:16 | PainOfLove
Přijde mi to naprosto krásné a nemyslím si, že to beru jako nějaká prdle zamilovaná holčička. Ale nevadí. Jen jsem prostě asi taky divná.
Chci se jít podívat na film nebo si aspoň číst knížku o Hitlerovi, místo toho se musím učit a místo toho sedim u počítače, zkoukávám novinky a píšu kraviny. Ale to zvládnu, je osm hodin, zeměpis už jsem četla a matiku dám, prostě dám. Času dost.
Týden skoro pryč, utekl rychle. Stihla jsem tolik věcí, až se sama divím. Ale je to fajn.

čejnžd

Nevím, co psát a chci psát. Je tady znovu to, co dřív. Nemohu psát o svých zážitcích či jen o tom, jaký byl den, protože co kdyby náhodou někdo z mých známý neměl co dělat a prohledával jen tak blogy? (to si teda myslím, že ani ve snu, ale radši nic neriskovat - ne věci soukromého rázu)
Miluju totiž písmenka, písmo, je to úchvatný. Panebože.
Dneska ráno byla nádherná jinovatka. Zmrzlá bílá tráva, vypadalo to jak z nějakého apokalyptického filmu a přesto to bylo krásné. Možná protože svítilo sluníčko a věděla jsem, že to roztaje. A ta čára od letadla! Naprosto úchvatné! Zářila jako blesk, který nezmizel, který zůstal viset na obloze a svítil mi do očí. Bylo to úžasné. A nedávno jsem viděla tři letadla, která letěla "vedle sebe", takže to udělalo tři čáry vedle sebe a jen bylo vidět ta letadla, jak letí - to uprostřed bylo trošku vepředu. To bylo něco. Je ovšem blbé, že lidé nechápou, když si kvůli takovéhle věci hodlám vykroutit krk. Fotit jsem si to netroufla. Vím, je to moje věc, co dělám, ale když prostě...nevím, nemůžu. Mám to v paměti - nestačí sice, ale to je můj problém.

Radši končím, stejně tu píšu jen proto, abych oddálila matiku.

31st

6. února 2011 v 21:14 | PainOfLove
Sex. Sex.

Oh, vím, že to budu milovat a sakra! už se nemůžu dočkat. Když už po těch letech konečně potkám někoho, s kým to chci dělat, nevidím ho zrovna často.

Jak se tak znám, bude potom ze mě pěkná děvka, už takhle jsem na každý párty s někým jiným, až na to, že jim nedovolím všechno, protože poprvé to chci s tím, koho miluju. Chci to s klukem, který mě fyzicky přitahuje tak, že vibruju, jen se k němu přiblížím. Doufám, že to cítí taky, jinak ho asi budu muset znásilnit sama.

30th

5. února 2011 v 23:23 | PainOfLove
Je to perfektní. Jsem tak šťastná a přitom nevím, jak to zvládnu, těch čtrnáct dní. Ve škole je toho oprvadu hodně, to samozřejmě všechno zvládnu, ale měla bych možná fakt něco dělat a připravovat se dřívě, než den předem. I když i tak to dám, jsem prostě dobrá. Nevím proč, ale do těchto textů nerada píšu smajlíky. Často to pak vyznívá divně, povrchně a nevtipně, ale co se dá dělat. Nechce se mi. Mám pocit, že by to zkazilo...něco.

Dnes sem musím dát video.


Oni jsou perfektní. Naprosto ohromující písnička. Všechny písničky mají pompézní.
Je tak roztomilý. On je neuvěřitelně nádherný. V době natáčení tohohle videa mi bylo tak deset jedenáct. Mám pocit, že v té době jsme ještě neměli internet, takže jsem moc "své" hudby neznala. Ale otec i bratr poslouchali velmi dobré věci, takže nevadilo. Přesto jsem si potom našla svůj styl. Ale to asi každý. Zjistíte, že vás přitahují sprosté, vulgární věci míchané inteligentními texty a rozhovory. Že se vám líbí černé linky a holky k tomu nepotřebujete. Máte strach a přesto jediné, co posloucháte ve tmě je to, co vám ten strach přináší a znásobuje. A milujete to. Dalším postupem času jsem se přestala distancovat od popu a taneční muziky a zjistila, že pokud je něco dokonalé, nemusí to být tvrďárna. Jakmile má něco nápad, jakmile to má v sobě tu genialitu, stačí to. Samozřejmě že to stačí. Co bych měla chtít víc od geniality?
Pak přišli taky chlapi. Nemám se o nich s kým bavit, protože o nich mluvit neumím. Spíše...nemumím mluvit o svých citech a pocitech k nim. Ani psát. Je mi to trošku líto a občas mám pocit, že se zblázním, že bych se potřebovala aspoň vypsat a nejde to. Teď o tom sice píšu, ale nepíšu o pocitech k někomu, jen to okecávám.

Slíbí mi, že mě ošuká. Přesně tak úžasně, jak to potřebuju slyšet. Že vím, že mě prostě chce, že jsem nádherná, že jsem ošukáníhodná. Jo. Vzápětí si na mě vezme číslo s tím, že se mi zítra ozve, že zavolá nebo napíše. Vím, že má přítelkyni. Když odchází, vezme mi dech polibkem. Byla jsem tak v šoku, možná jsem to zkazila, ale možná taky ne. Myslím, že je to v pořádku. Ale nezavolal. Když jsem ho pak viděla, chtěla jsem se chovat normálně, ale můj pozdrav byl plachý a smutný. Nechtěla jsem, ale tak nějak...jsem se neovládala. Od té doby jsme spolu nemluvili. A pak jsem byla nemocná, takže jsem tam ani nemohla jít. Tam, kde bych ho mohla vidět. Zas ho uvidím. Ale jde o princip. Dělám si to sama? Vždyť přece chci, aby zavolal. I když...je pravda, že čekám, až bude po tom. Třeba mi to chce Vesmír ulehčit, abych nemusela vymýšlet výmluvy. Potom už výmluvy nebudou potřeba. Buď jo anebo to naopak nepůjde. Fajn.

Neděle. Poslední den. Těším se na trénink, na první hodinu zumby i na čtvrteční volno, ale co ta škola? Pondělí angličtina. Úterý čeština, základy společenských věd a fyzika. Ve středu matematika a biologie. Čtvrtek němčina a fyzika. V pátek zeměpis.

A stejně ten život miluji. I přes ty smutky a nenávisti ke vstávání ho miluji. Dříve jsem pouze chtěla umřít a teď. Láska k němu pomáhala, ale neléčila. Láska k němu pomáhala, léčila a zároveň pohřbívala. Láska k němu vyléčila. Naprosto. Miluji jeho hnědé čokoládové oči, kterými se na mě tak nádherně díval. V tu chvíli si mě přečetl. Miluji jeho vůni a také jsem mu to řekla. Poděkoval tak nádherně a já mezitím tiskla nos k jeho tělu a čichala tu nádhernou vůni. Byla jsem s ním, dotýkala jsem se ho a on se mi věnoval. Byla jsem tam pouze já a on. Jen já a on. Mezi všemi těmi dívkami, jen já a on. Celou noc jsem mohla být u něho a cítia jsem se nádherně. Nepotřebovala jsem myslet na žádného jiného kluka, ani mě to nenapadlo. A pak jsem hodila za hlavu všechno a řekla jsem: "Jdu s váma." A bylo to to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy mohla učinit. Pak jsem se ale zase začala bát, stydět a stáhla jsem se do sebe. On byl přitom tak hodný. Tak nejhodnější. Dal mi pusu, obejmul mě a držel mě. Ležela jsem v posteli s ním a mohla ho cítit. A ráno tam byl pořád. Leželi jsme tam spolu a bylo to to nejkrásnější ráno v mém životě. Ten den svítilo celý den sluníčko, ale nevím, jestli ve skutečnosti také. Pro mě však bylo nádherně. To, jak se na mne díval. Děkuju.

...