Květen 2011

40th

19. května 2011 v 21:32 | PainOfLove
Dnes jsem měla snad ten nejkrásnější sen vůbec, co se mi kdy zdál. Byl o člověku, na kterého se snažím zapomenout, takže jsem o něm přemýšlela celé dopoledne - ten sen si nechat vykouřit z hlavy by byl přeci hřích. Byl tolik pln lásky, láskyplných objetí a pohledů. Vlastně to bylo stejné jako ve skutečnosti - i loučení odpovídalo.

Pořád chci ten obojek. A včera jsem se opět trochu vrátila do minulosti. Až do té před Tebou. Ale samozřejmě jsi mi tam zase zasáhl. Ne že bych se zlobila.

Rozhovor a zhroucení se u něj byl trapný a veselý zároveň. Na konci se ale stalo to, co jsem si myslela, že by mohlo přijít, kdyby se toto stalo, jen trochu opatrněji. Nevím, proč to dělám, štvu sama sebe a hlavně - nedokážu naslouchat druhým. Možná že po sobě požaduji vážně moc. Ale to mám jen tak ztrácet čas? Nejhorší je, že to stejně dělám. Požaduji po sobě, ale nedělám to, a jsem tak líná, že ztrácím i čas, který bych možná bez přemýšlení nad tím, co všechno tím ležením tady nestíhám, využila. A Želva nám nepomůže.

Smutek a problémy asi nejsou až tak vznešené, jak se mi zdálo. Dnes mi to připadlo trapné. Samozřejmě. Ale nemůžu být přece vždycky perfektní. Byla jsem vůbec někdy? Někdy ten pocit mám, když jdu absolutně spokojená se svým vzhledem ven a vím, že bych mohla mít každého. I jeho, ovšem miluje mne? Na ostatních mi nezáleží.

A neřekla jsem, že o něm nebudu přemýšlet?

Hledám stále návody, jak si pomoct a říkám si vždy "jo, to je ono", ale nikdy to nepoužiju. Nemám na to vůli, sílu, odvahu. Jsem nehorázný srab, ve všem, srab, srab, srab. Jen se lituju a myslím si, jaký nejsem chudáček. Měla bych se jít odstřelit za to, jakej jsem spratek a srab. Vyjebat se mnou.

Líná, nudná, stále přibírající, blbá a blbější, mimo, neschopná něco dokázat, neschopná vůbec udržet nějakou snahu.
Jak mám na sobě hledat pozitiva, když jsem prostě úplně na hovno srab, kterej jenom využívá druhý? A timhle se mi nijak neuleví. Před pár minutami jsem si říkala, co bych chtěla, aby se stalo od teď do zítřejšho večera, abych byla šťastná. Šlo by to. Kdybych mu mohla poděkovat a omluvit se, kdyby byla oslava, kdyby mě pozval, kdybych se tam dostala, kdyby bylo dost peněz, kdybych tam mohla přespat, kdybych se mohla ještě podnapilá dostat zpátky a do školy. A pak jíídlo! A on by mě v tu chvíli vůbec nezajímal, pokud by se o mě nezajímal on sám - ale doopravdy. Ale nesměla bych ho pak vidět, jinak bych pak nepila z radosti, ale ze smutku.

Místo toho trčím tady. Ve stejném pokoji, ve stejném těle, zamčená v myšlenkách ve furt stejný hloupý hlavě, která nedokáže nepřemýšlet. Zítra stejná škola, stejní lidé, stejné písemky, a pak koncert, na který se všichni těší. Jediný koncert, na který chce každý, koho pozvu, protože to je pop. Když se snažím sehnat někoho na tvrdší druh muziky, zůstávám doma, pokud zrovna nemám náladu jít se opít sama. Jenže to už dělám i doma. Jo, zvala jsem je, protože tolik koncertů tu zase není, a aspoň se můžu jít opít s někým, i když oni nepijí. Ale nechce se mi tam. Tahle muzika je dobrá akorát tak na to rozbrečet se a ještě hlouběji přemýšlet o problémech. Fakt díky. Doufám, že bude k dostání tequilla.

39th

14. května 2011 v 14:20 | PainOfLove
Vybírám si z oblíbených videí na youtube a vracím se do starých časů. Zjišťuji, že věci, které jsem milovala, miluji stále, a že by nebylo tak těžké vrátit se do těch dob. Pak ale přichází otázka, jestli to chci. Jedním způsobem to bylo štěstí, ale druhým a třetím? Ne, teď se mám asi lépe a tím nechci urážet nic, co bylo.
Pocit, že na to kašlu, že to nechci a že nevím, jestli napíšu, se mi jedním jediným videem tak nějak rozplynul. Dozvím se to ještě dnes - tu první část. Druhá část buď nebude nebo bude. A pokud bude, stejně není jisté, jestli bude. Jestli to bude stejné, tak už to fakt nebude možné, to nevím, co udělám, protože tohle jsem si tedy nemyslela. Jo, jak říkal jeden můj kamarád: Ty máš ještě pořád svoje sny, i když v tvém věku mi to připadá divné. Ale neboj, on ti jednou někdo otevře oči, ukáže ti zlo a zklamání, a potom už to budeš vidět jinak.
Nechtěla jsem to tenkrát, nechci to dnes a pořád tomu nevěřím. Pořád to asi ještě není to dno. Možná, že si to nikdy nepřipustím. Nezůstanu pak ale...
Jen mě děsí, že mám pocit, že do toho trochu nahlédám. Že vidím ten začátek, že dveře jsou na škvíru pootevřené a já nevidím světlo, ale tmavý pruh, který z nich vychází. Nechci je otevřít a on to pořád může zachránit. Ale přes všechna moje přesvědčení a bláznivou naději nějak přestávám věřit. A přitom to není tak dlouho. Jen mi prostě přijde, že kdyby to skutečně bylo tak jak má, už bych teď nečekala.

38th

5. května 2011 v 22:03 | PainOfLove
Ráno můžu být mrtvá a tobě potom bude líto, žes měl moc práce, žes byl unavený či další jiné "výmluvy", o kterých vím, že jsou pravdivé a nezazlívám ti to. Sama jsem také často líná někam jít či mám pocit, že nestihnu něco jiného, co nakonec stejně neudělám, ale my jsme se neviděli už docela dlouho na to, jací jsme kamarádi. Jak by ses asi cítil, kdyby ses dověděl, že mi za týden půjdeš na pohřeb? Žes měl tolik šancí se se mnou sejít, pokecat, zasmát se, zchlastat se, ale tys nemohl ani na hodinku vypadnout z toho bytu, aby ti něco neuniklo. Neunikla jsem ti já?

Stejně tu vlastně kecám o hovnech, protože jediný, po kom se mi stýská, je někdo jiný než ty, a pokud si přiznám svoji sobeckost, ráda přijímám tvou společnost, abych se necítila tak osamělá, protože vím, že mě máš rád. A abych měla s kým pít, už mi totiž přijde velmi nápadné, jak doma mizí víno a rum. Stejně jako je ten, po kom se mi stýská, ten jediný, kterého nechám se mě dotýkat a kterému chci dělat dobře i já, ty jsi ten jediný, komu dokážu dát do držky jen proto, že se mi chce, že jsem nasraná na život, že jsem nešťastná. A vím, že ty mi odpustíš, i moje opilé nadávky mi odpustíš. Omlouvám se ti, nevím, co mě to vždycky popadne, proč ti chci ubližovat.

Skoro nikdy jsem nikomu nedokázala ani oplatit, když mi ublížil. Křesťané by ze mě měli radost. Někdo tě uhodil? Nastav druhou tvář. Dusila jsem všechno v sobě a doma brečela a toužila po smrti. Do té doby jsem nebyla schopná ani tělesné blízkosti. Potom jsem potkala jeho. A potom tebe. Tebe jsem musela trochu svádět, abys mi dal přednost před ostatními. Povedlo se mi to až nějak moc dobře na to, že jsem nikdy pořádně neflirtovala. Nechtěls se mnou jenom spát, ale dokonce si toužil po mém srdci. Nedala jsem ti ani jedno a tys to pochopil. Jsme kamarádi a ty mi odpouštíš všechno. Vysmál by ses mi, kdybych ti tohle řekla. Vždyť to přece byla kamarádská rvačka. Zasloužil jsem si to. Byla to sranda. Bylas opilá. Moc se lituješ. Ale já, jen já vím, jak to bylo, co jsem cítila. Pro tebe možná kamarádská rvačka, ale já vážně měla chuť rozmlátit ti hubu, ublížit ti do krve a nechápu proč. Asi za to, jak jsi na mě hodný, když vím, že si to nezasloužím. Stýskalo by se mi po tobě, ale možná si ve svém krutém, sobeckém srdci ještě uvědomuji, že bych tě ode mne měla odehnat pryč, dříve než ti ublížim tak, že to ani ty nepřekousneš. Ty nebudeš chápat proč, bude to křivda a já budu litovat, vím však, že bych to udělala znovu. Ty se ale jen tak nevzdáš, jen tak neodejdeš a já to přece ani nechci. Promiň.

A on? Zapomněl? Posrala jsem to nebo se to dá ještě zachránit? Mám to vydržet nebo se znovu ponížit? A chci vůbec vztah nebo mi jde jenom o sex? Moje představy jsou jeho představy a v mém mladém věku převládá nadrženost. Ano, stýská se mi, pocity lásky, poblouznění, štěstí mě stále občas vyhledávají, ale překousla bych jeho životní styl? Případné nevěry? Někdy i delší úseky osamění? Vím, že ano, tohle jsou jen hloupé výmluvy, které hledám, abych se přesvědčila, že nemá cenu ho milovat, že mě stejně podvede. Srdci neporučím a mým myšlenkám bohužel taky ne, je to už ale k nevydržení. Nevím, kurva, na čem jsem. Z mé ani z jeho strany a je to sakra vyčerpávající. Žeru tolik, že ani skoro denní cvičení mi nepomáhá nepřibírat. A potom samozřejmě přicházejí výčitky, že takhle už mě tuplem nebude chtít, že proč ho chci vlastně vidět, když si nepřeji, aby mě takhle viděl? Tím dospěju k závěru, že na to seru, že končíme a jdu se přejíst. Pak mi dojde, že ho chci, že to nejde jen tak zrušit a je to tu znova.

Problémy puberťačky. Moje představa, že všechno prožívám silněji než ostatní, že moje problémy jsou více emočně vypjaté a že bych nutně potřebovala psychiatra, jsou jen další výplody mé sobecké a narcistické osobnosti.

Přesto stále doufám a čekám. Věřím, že se ozveš. Brzy.

37th

4. května 2011 v 20:54 | PainOfLove
Nezájem je stokrát horší než nenávist.