39th

14. května 2011 v 14:20 | PainOfLove
Vybírám si z oblíbených videí na youtube a vracím se do starých časů. Zjišťuji, že věci, které jsem milovala, miluji stále, a že by nebylo tak těžké vrátit se do těch dob. Pak ale přichází otázka, jestli to chci. Jedním způsobem to bylo štěstí, ale druhým a třetím? Ne, teď se mám asi lépe a tím nechci urážet nic, co bylo.
Pocit, že na to kašlu, že to nechci a že nevím, jestli napíšu, se mi jedním jediným videem tak nějak rozplynul. Dozvím se to ještě dnes - tu první část. Druhá část buď nebude nebo bude. A pokud bude, stejně není jisté, jestli bude. Jestli to bude stejné, tak už to fakt nebude možné, to nevím, co udělám, protože tohle jsem si tedy nemyslela. Jo, jak říkal jeden můj kamarád: Ty máš ještě pořád svoje sny, i když v tvém věku mi to připadá divné. Ale neboj, on ti jednou někdo otevře oči, ukáže ti zlo a zklamání, a potom už to budeš vidět jinak.
Nechtěla jsem to tenkrát, nechci to dnes a pořád tomu nevěřím. Pořád to asi ještě není to dno. Možná, že si to nikdy nepřipustím. Nezůstanu pak ale...
Jen mě děsí, že mám pocit, že do toho trochu nahlédám. Že vidím ten začátek, že dveře jsou na škvíru pootevřené a já nevidím světlo, ale tmavý pruh, který z nich vychází. Nechci je otevřít a on to pořád může zachránit. Ale přes všechna moje přesvědčení a bláznivou naději nějak přestávám věřit. A přitom to není tak dlouho. Jen mi prostě přijde, že kdyby to skutečně bylo tak jak má, už bych teď nečekala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama