40th

19. května 2011 v 21:32 | PainOfLove
Dnes jsem měla snad ten nejkrásnější sen vůbec, co se mi kdy zdál. Byl o člověku, na kterého se snažím zapomenout, takže jsem o něm přemýšlela celé dopoledne - ten sen si nechat vykouřit z hlavy by byl přeci hřích. Byl tolik pln lásky, láskyplných objetí a pohledů. Vlastně to bylo stejné jako ve skutečnosti - i loučení odpovídalo.

Pořád chci ten obojek. A včera jsem se opět trochu vrátila do minulosti. Až do té před Tebou. Ale samozřejmě jsi mi tam zase zasáhl. Ne že bych se zlobila.

Rozhovor a zhroucení se u něj byl trapný a veselý zároveň. Na konci se ale stalo to, co jsem si myslela, že by mohlo přijít, kdyby se toto stalo, jen trochu opatrněji. Nevím, proč to dělám, štvu sama sebe a hlavně - nedokážu naslouchat druhým. Možná že po sobě požaduji vážně moc. Ale to mám jen tak ztrácet čas? Nejhorší je, že to stejně dělám. Požaduji po sobě, ale nedělám to, a jsem tak líná, že ztrácím i čas, který bych možná bez přemýšlení nad tím, co všechno tím ležením tady nestíhám, využila. A Želva nám nepomůže.

Smutek a problémy asi nejsou až tak vznešené, jak se mi zdálo. Dnes mi to připadlo trapné. Samozřejmě. Ale nemůžu být přece vždycky perfektní. Byla jsem vůbec někdy? Někdy ten pocit mám, když jdu absolutně spokojená se svým vzhledem ven a vím, že bych mohla mít každého. I jeho, ovšem miluje mne? Na ostatních mi nezáleží.

A neřekla jsem, že o něm nebudu přemýšlet?

Hledám stále návody, jak si pomoct a říkám si vždy "jo, to je ono", ale nikdy to nepoužiju. Nemám na to vůli, sílu, odvahu. Jsem nehorázný srab, ve všem, srab, srab, srab. Jen se lituju a myslím si, jaký nejsem chudáček. Měla bych se jít odstřelit za to, jakej jsem spratek a srab. Vyjebat se mnou.

Líná, nudná, stále přibírající, blbá a blbější, mimo, neschopná něco dokázat, neschopná vůbec udržet nějakou snahu.
Jak mám na sobě hledat pozitiva, když jsem prostě úplně na hovno srab, kterej jenom využívá druhý? A timhle se mi nijak neuleví. Před pár minutami jsem si říkala, co bych chtěla, aby se stalo od teď do zítřejšho večera, abych byla šťastná. Šlo by to. Kdybych mu mohla poděkovat a omluvit se, kdyby byla oslava, kdyby mě pozval, kdybych se tam dostala, kdyby bylo dost peněz, kdybych tam mohla přespat, kdybych se mohla ještě podnapilá dostat zpátky a do školy. A pak jíídlo! A on by mě v tu chvíli vůbec nezajímal, pokud by se o mě nezajímal on sám - ale doopravdy. Ale nesměla bych ho pak vidět, jinak bych pak nepila z radosti, ale ze smutku.

Místo toho trčím tady. Ve stejném pokoji, ve stejném těle, zamčená v myšlenkách ve furt stejný hloupý hlavě, která nedokáže nepřemýšlet. Zítra stejná škola, stejní lidé, stejné písemky, a pak koncert, na který se všichni těší. Jediný koncert, na který chce každý, koho pozvu, protože to je pop. Když se snažím sehnat někoho na tvrdší druh muziky, zůstávám doma, pokud zrovna nemám náladu jít se opít sama. Jenže to už dělám i doma. Jo, zvala jsem je, protože tolik koncertů tu zase není, a aspoň se můžu jít opít s někým, i když oni nepijí. Ale nechce se mi tam. Tahle muzika je dobrá akorát tak na to rozbrečet se a ještě hlouběji přemýšlet o problémech. Fakt díky. Doufám, že bude k dostání tequilla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama