48th

11. ledna 2012 v 23:30 | PainOfLove
Jsem tady zase. Poslouchám hudbu, mám chuť na všechny žánry najednou. Škoda, že si nemůžu pustit třeba pět písniček přes sebe. Protože takhle to zabere až moc času a stejně nestihnu všechny, na který si zrovna vzpomenu. Všechny mi něco připomínají. Někdy asi jen to, jak sedím osamělá doma, protože ne všechny jsem slyšela v blízkosti někoho nebo při nějaké události, aby se mi to vybavovalo. Mám ráda...Jak těžké je milovat. Jak těžké je...Nic neočekávat. Nechtít. Žít přítomností. Netěšit se? Ano, ale nededukovat. Vymýšlím si vlastní příběhy a myslím si, že by se skutečně mohly stát. Vím, že...je to jinak, ve skutečnosti, v realitě, ale neodpustím si je. Nejhorší je, že jim věřím. A o to víc bolí, když se samozřejmě nestanou. Jenže co je vlastně realita? Vidím jen to, co znám, o čem mi už někdo řekl a přitom je možné všechno. Ale odmalička jsou mi dávány normy a zákony přírody a rady, jak co chodí, co je možné a co nesmím očekávat, co se může splnit a co je hloupost vůbec chtít. Chci z toho pryč. Protože žádný takovýhle vzorce a teorie neplatí. Ale jak uniknout z tohoto světa? Měla bych se zeptat, co právě teď chci?
Zvedám se ze židle, ve které sedím a tento článek nechávám nedopsaný. Písnička ještě hraje, ale možná už je ticho. Rozhlížím se okolo sebe a usmívám se. Namaluju se, učešu, obleču a vezmu peníze, kreditní kartu, občanku a pas, empétrojku. Zdá se vám, že jsem zapomněla mobil? Ne, ten nechci. Odteď jsem svobodná. Můžete mě shánět. Můžete mi zavolat. Ale nejsem tam. Nejsem na druhé straně. Protože právě otvírám dveře, naposledy se ohlédnu po pokoji, ve kterém jsem strávila hodně času svého života, zavírám a odcházím. Jdu městem a na nadráží si zakoupím lístek na první autobus do Prahy. Tam se ještě jedu a jdu podívat do jedné ulice k jednomu domu a ještě se mi objeví vzpomínky na mé sny a přání. Třeba teď vyjde, třeba se ještě vrátím k tomu, jak jsem žila, pokud teď otevře. Pokud se teď setkáme. Ale on nepřichází, a tak se se slzami v očích vydávám jinam. Pláču, když nastupuju na let. Let kam? Austrálie, Švédsko? Dívám se z okénka, nebo jen do uličky a v hlavě mám prázdno a přitom přemýšlím nad všemi věcmi, co se staly, nad vším, co jsem opustila. Nad tím, že jsem pryč, že jsem opustila všechny své blízké, že teď už nemám žádné kamarády.
Jenomže to je zas a jenom můj pocit. Kamarádi pořád kamarády zůstávají, ať jsme kdekoliv a jakkoliv daleko od sebe. Můžu se přece vrátit zpátečním letem a vrátit všechno do "normálu". Všechno bude tak, jak bylo. A možná už budu šťastnější. Možná si teď budu vážit toho, že si mám s kým popovídat, že mám komu zavolat a že si můžu lehnout a odpočinout si ve své milované posteli.
Toužím po tom, ale vrátila bych se. K jistotě, k rutině, k lidem. K blízkým lidem. Nejtěžší je být sám. Nejtěžší je opustit.

Možná ještě ten večer bychom si šli sednout do baru a já bych vyprávěla o svém výletě do cizí země. Podala bych to způsobem nadšeného výletu, který byl plánován s návratem. Jen se mi prostě chtělo. Nikdo by nevěděl pravou podstatu, pravý důvod a ještě by mě možná obdivovali či mě nazývali bláznem, ale v dobrém. Co by mi řekl on? On umí číst v lidech, on by možná poznal, že to nebylo jen tak a právě proto by to asi nebylo dobré. S ním bych se nesmála, s ním bych znovu přemýšlela a znovu bych pochopila mou osamělost. Pokud by mě nevzal za ruku, pokud by mě nepolíbil a aspoň jeden večer mě neochraňoval před zlým reálným světem, přede mnou.

Toužím po...Nevím. Ať se to prostě stane. To, co má. Ať si prostě čas běží, já se budu dívat a budu se snažit o pár jiných věcí. Ale pořád doufám. Ať řeknu cokoli, ve mě je pořád ta víra, která možná všechno kazí. Možná kdybych přestala věřit, tak by mě Vesmír vyvedl z míry, tak jak se to dělává. Problém je v tom, že já nechci přestat věřit. Budu věřit dál. Co bych pak měla jiného, kdybych přestala věřit? Co jiného?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama