51st

7. dubna 2012 v 16:25 | PainOfLove
Chtěla bych napsat. Ale nechci ztratit iluzi tím, že to udělám a on neodepíše.
Divná nálada. A divný počasí. Nevím, jestli by sluníčko pomohlo, ale myslím, že trochu ano.
Včera se mi zase povedla věc, ale co, je to za mnou a dnes to snad bude lepší. Koncert a pak snad ještě pokračování. Ráda bych viděla tu kamarádky událost, ale nakonec jsem se rozhodla takhle.
Zase jsem dnes chvíli necítila nic. Ono to sice něco je, ale je to strašné. Prázdnotu. Vyplivnutost. Nechutenství. Zhnusenost. Konec. Asi prostě nedokážu žít bez extrémů. Totálně šťastná až do nebe a totálně v prdeli. Zajímavé je, že jen při tom druhém dokážu psát něco na blog. O štěstí člověk moc nepíše, to prostě prožívá. Když je šťastný, nesedí nečinně celý hodiny u pc a nesnaží se vlastně bez jakéhokoli nápadu nebo chuti najít něco, co by mu zvedlo náladu. Protože to vlastně nehledá. Aspoň já. Utápím se ve svym smutku a depresi, který pořád nechci říkat deprese, protože já deprese nemám. Poslouchám hudbu, což je ještě dobrý. Když už ani na tu nemám náladu, je to opravdu špatný.
Předevčírem jsem se vrátila ke kořenům. Ke skupině, která mi tak nějak utvořila život, díky který jsem se našla, díky který jsem se začla opravdu o něco zajímat. A vím, že si koupím další cédéčko, jen pro tohle, i když už to není co bývalo. A nebylo to vůbec co bývalo, ale předevčírem úplným sesutím všech sil jsem si na ně najednou vzpomněla. A dá se říct, že mě znovu zachránili. Myslela jsem na ně, na to, co bylo, a taky na to, jak na mě jejich hudba a výrazy a projev a všechno působí úplně jinak než před těmi pár lety. Mám totiž o mnoho mnoho víc zažito. A začli to oni. Pak to pokračovalo dalšími výlety na kulturní akce, ale nebyli to oni, kdo mě změnil nejvíc. A vlastně nezměnil. Po tom večeru a noci s ním se najednou už většinou nebojím. Zkouším. Raduju se. Brečím. Cítím. Začalo mi záležet na životě, aspoň na tom kousku, který se děje ohledně jeho. Nevím, proč to teď musí být takhle, jak to je. A přitom to vím. Miluji ho moc. Ve své nekonečné touze po něm vlastně netoužím. Podobně jako čtyřka, jako tragický romantik, se utápím ve své velké lásce k nedosažitelnému člověku. A nechce se mi věřit tomu, že právě proto to je tak velká láska. Vždyť když jsem s ním, nezmizí to. Ale nevím, jak by to bylo, kdybychom spolu mohli být víc. Kdybych věděla, že se mnou skutečně chce být i jindy, než když se zrovna potkáme. Doufám, že i tak to bude trvat. Navěky. Chci to tak. Ale taky vím, že až to udělá, tu jednu věc, tak by nebylo dobré, aby to nastalo. Protože pak se budu chtít bavit a zkoušet víc než teď. Bude to víc a pro vztah bolestnější. Teď mi to stačí, musí mi to stačit, protože se to ještě nestalo, ale potom to asi bude jiné.
Jen vsuvka. Baví mě, jak když si klidně i jen po pár dnech přečtu, co jsem napsala, mám co dělat, abych si porozuměla.
Teď je daleko. Ale je ode mě daleko, i když jsme spolu v jedné místnosti. To jen když mne obejme, pevně a toužebně, když se na mě dívá, když ke mně mluví, když mě vezmě za ruku. Pak nejsem. Zmizím. Jsem tam, kde mám být. Najdu svůj protiklad i to, co mi je nejbližší, a spojím se s tím. Ráj. To, co všichni hledáme. Je možné, že on tohle necítí? Je možné, že to zatím cítím jen já? Vím, že to pocítí, až k tomu dospěje a možná i až já budu schopna otevřít mu své srdce. Možná se v hloubi pořád bojím. Těším se na něho. Miluji ho, ach jaká to láska mnou otřásá, i když chvílemi myslím, že mi na něm už nezáleží. Že ho nepotřebuji. Ale kdyby tu nebyl, budu ztracená. Toto si dokážu myslet jen proto, že vím, že tu je a že se k němu můžu vždy vrátit. Jak je nádherné, že zažívám takovouto lásku ve věku, ve kterém se nacházím. Jak krásné, že jsem nemusela čekat dlouhá léta. A to proto, že říkám na věci spíše ano, že objevuji nové věci, že jsem odvážná, také díky tomu, že jsem krásná a zajímavá a také díky skupině, která mi otevřela dveře do světa Udělám si to tak, jak chci já, ať ty chceš, nebo ne. Díky za to. Ano, občas si přijdu sobecká a egocentrická a dokonce zlá, a pak se občas začnu snažit chovat se podle daných norem, které někdo vymyslel a podle kterých bychom se asi měli chovat, aby skutečně šlo o společnost a rodinu a lásku, jak je někde dáno. Ale nejde mi to. A také nejsem spokojena s reakcemi jiných. Vrátím se k tomu, jak se cítím nejlíp a ono to jde také. Nakonec to vždycky jde. Jen... měj mě rád takovou, jaká jsem. Miluji tě. Cítíš to? Cítíš to právě teď, nebo má energie nazdařbůh proudí světem? A víš, kdo ti ji posílá? Přijímáš ji? Ano, to jistě ano. Užij si to. A já se půjdu bavit jinam, abych byla na chvíli šťastná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama