54th

8. června 2012 v 15:05 | PainOfLove
Měla bych oslavovat. Jako každý. Měla bych říkat, že se mi bude stýskat, ale...nebude. A oslavy mám ráda, ovšem ne proto, že bych to nějak zvlášť prožívala. Mám totiž s kým chodit pít a můžu lít a lít a lít a každému vykládat, že s Tebou jsem to ještě neslavila, takže si půjdem připít. Stává se ze mě někdo, kým jsem před dvěma lety byla možná v duchu, ale vždy jsem dala přednost...dobru? lásce? naději? čekání? hlavně naději... Teď už si neponechávám žádnou. Tam někde uvnitř mě začala dřímat a vím, že tam je, ale nechci ji budit, protože nikdy nic nepřinesla. Ať jsem měla naděje, kolik jsem chtěla, nikdy nepomohla. To jen víra pomůže. Věděla jsem, že ho potkám, a potkala. Ale nevěděla jsem už, co potom od toho chci a naděje, že napíše, že se mnou bude chtít být, vzala rychle za své. Protože já nebyla rozhodnutá, já čekala, že on bude chtít. Omyl. A tak dělám to, co jsem vždycky chtěla, ale nedokázala jsem to předtím, než jsem ho potkala. Potom se vždycky pár hodin cejtím špatně a zas je všechno v pořádku. A když jsem sama? Tak brečím do polštáře, brečím, když onanuju, brečím, když se sprchuju, brečím, když si čtu, jen mi stačí si vzpomenout na...jeho tělo, jeho oči, jeho ústa, jeho ruce, jeho polibky a objetí a pohlazení a slova a hlas, jeho všechno. Miluji ho, ale to je taková poslední...věc, co ve mně zůstala. Jinak už nevěřím na lásku. A nevěřím...nevěřím ve vztah, podle mě není možný. I když to vidím všude kolem sebe, nechápu. Jak spolu můžou být, když se stejně zase rozejdou? Jak spolu můžou být a spát spolu a těšit se na sebe, vždyť to neexistuje, určitě za tím musí být jen sex nebo snad touha ukázat se, že někoho mám. Vím, nemůžu mít vztah, když v něj nevěřím a pokud snad nějaký další plamínek naděje plápolá směrem k někomu, kdo mi ukáže, že tohle existuje, hasí ho ty všechny negativní myšlenky. A víte co? Mám pocit, že jsem ve vztah nevěřila nikdy, ani předtím. Věřila jsem v pravou lásku, kterou jsem potkala, ale nevěřila jsem ve vztah, takže jsem zůstala sama. Docela mě ještě zajímá, co se stane, protože tohle ještě není konec, ať si přeju umřít jak moc chci. Tohle není konec, protože my spolu budeme a vím, že budeme mít rodinu, jen prostě nevím, jak k tomu sakra dojde? Kdy se změním? Co mi pomůže změnit názory? A...zůstanu pro něj čistá, nebo to jednou v opilosti nevychytám? A záleží mu vůbec na tom? Přesto se na to těším, na všechno, protože ta budoucnost, o které vím, je skutečná. To není naděje, to je víra, stejná jako jsem měla víru v to, že potkám pravou lásku. Takže...vlastně bych se nemusela trápit, když vím, že to dobře dopadne. Že jo? Zvláštní, zdá se to možné... Jen...jaksi mám pocit, že se v těchto pocitech vyžívám, že miluju kvůli někomu brečet a tvářit se smutně a přemýšlet nad životem a nad smrtí a chlastat a chodit domu nad ránem a všechno to odůvodňovat mým neštěstím. Ale až si toho užiju dost, tak to zmizí, a pak to přijde. A možná to přijde už dřív. Protože vesmírek ví, co chci a pracuje na tom, ať dělám cokoli, takže se velmi těší, co mi připraví za překvapení. Velmi se na to těším, protože tu jde o štěstí pocházející z nekonečně nádherné, trvalé, pravé lásky s Ním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama